11. Sociální problematika a role obce

V této kapitole se podíváme na základní atributy sociální politiky, a to s ohledem na roli, kterou v tomto systému hrají samotné obce. Sociální politika bývá často opomíjeným aspektem života v obci. Její obyvatele totiž většinou začne zajímat až ve chvíli, kdy se dostanou do nějakých nesnází. Na druhé straně jsou sociální problémy častým tématem nejrůznějších diskuzí a rády se jim věnují i média. Zástupci obcí jsou také často vystaveni tlaku rodinných příslušníků, kteří hledají řešení ne vždy korektními způsoby. Základní vhled do problematiky je tedy nejenom účinnou obranou, ale primárně možností lépe ovlivňovat život místního společenství za účelem zlepšení kvality života obyvatel.

Místní samospráva se musí každodenně potýkat s celou řadou problémů a je zodpovědná za to, jaké budou priority v jejich řešení. Systém je nastaven státní politikou, která však ne vždy odpovídá potřebám lokální komunity, a proto jsou obce v tomto směru klíčovými partnery. Do vztahu obec a stát pak významně vstupuje také region (krajská úroveň). Přestože jsou obce lidem nejblíže, mají v tom, jak v sociální politice organizovat účinnou pomoc, jen omezené kompetence.

Legislativní ukotvení sociální práce ve strukturách obecní politiky je spíše obecné a dává obcím možnosti, aby se samy rozvíjely. Na druhé straně obce nemají ke svému rozvoji takové finanční prostředky, jaké celá sociální politika potřebuje. Můžeme ji totiž považovat za jeden z nejdražších elementů veřejných financí, které jsou primárně výdajové a nikoliv příjmové.

V následující kapitole se nejprve podíváme na základní historické etapy vývoje péče o potřebné občany a na stručné představení sociálního systému a systému sociálních služeb. Další část bude věnována roli obce a neopomeneme ani téma plánování sociálních služeb. Kapitolu zakončíme diskuzí nad nejaktuálnějšími problémy a výzvami, kterým v sociální politice čelíme.

11.1 Úvod do problematiky sociální politiky

11.1.1 Podstata sociální politiky

Sociální politika je velmi široký pojem a nepanuje názorová shoda na její přesné definici. Klíčovým aspektem pro sociální politiku je fakt, že je vždy součástí určitého společenského celku. Sociální politika – její cíle, funkce a nástroje se nevytváří izolovaně, ale v souladu s dalšími sférami společnosti (sférou ekonomickou, zdravotní, ekologickou, vědeckotechnickou, politickou apod.). Na jejím vzniku a fungování se významně podílejí společenské a právní normy daného společenství, které ji realizuje. Všeobecně přijímaná definice v našich podmínkách říká, že sociální politika je neustálé a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého nebo jiného (státního, obecního) sociálního systému. Toto úsilí je soustavné a cílené. Případně druhá, neméně výstižná definice říká, že sociální politika je primární politikou zaměřenou na člověka, jeho rozvoj a kultivaci životních podmínek a vytváří prostor pro rozvoj osobnosti člověka i kvality jeho života.

Sociální politika hovoří o objektech a subjektech. Objektem je každý obyvatel státu nebo určitá skupina lidí žijících na daném území. Na ně se opatření sociální politiky orientují. Některá opatření jsou společná, některá individuální. Subjektem pak může být prakticky kdokoliv, kdo organizuje a poskytuje nějakou sociální pomoc či podporu:

• stát a jeho orgány,
• kraje, obce, místní komunity, občanské iniciativy,
• zaměstnavatelé,
• nestátní neziskový sektor včetně církví,
• občané, rodiny, domácnost (široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro poskytování vzájemné pomoci).

V České republice probíhá dlouhodobý proces posilování úlohy nestátních subjektů v sociální politice. V žádném případě se však nejedná o oslabování významu státu, dochází jen ke změně jeho role. To znamená, že stát má za úkol vytvářet podmínky a pravidla pro sociální podporu a pomoc. Oslabován je pouze jako přímý poskytovatel sociálních dávek a služeb.

Jaké tedy má sociální politika funkce a jaký je jejich základní význam ukazuje následující tabulka:

Funkce	Význam
Ochranná	Cílem je řešení a eliminování určitých negativních dopadů na jednotlivce či sociální skupiny způsobených nepříznivými sociálními událostmi (např. chudobou, ztrátou zaměstnání, stářím, zdravotním handicapem).
Redistribuční	Jejím úkolem je určovat co, jak, komu a podle jakých kritérií bude přiděleno. Na trhu dochází k prvotnímu rozdělení prostředků (důchodů) a životních šancí. Cílem tedy je přerozdělit to, co bylo trhem obyvatelům nedokonale rozděleno.
Homogenizační	Jejím úkolem je zmírňovat sociální nerovnosti ve společnosti. Jedná se o poskytování stejných možností všem skupinám obyvatelstva v oblasti vzdělávání, zdravotní péče, pracovních možností, bydlení atd.
Stimulační/ produktivní	Cílem je podněcovat žádoucí sociální chování jednotlivců a sociálních skupin v ekonomické oblasti tak, aby se každý byl schopen postarat sám o sebe a případně pomáhal i druhým. To se pak promítá ve všeobecné hospodářské prosperitě.
Preventivní	Úkolem je předcházet nežádoucím sociálním situacím a odstraňovat příčiny jejich vzniku.

Výše představený systém stojí na historických základech, kterými je současné sociálně-politické myšlení významně ovlivněno.

11.1.2 Historická východiska sociálních úvah a situace před rokem 1989

Základy sociální politiky mají své začátky už ve středověku, kdy vzniklo ošetřovatelství jako pomoc lidem ohroženým chudobou, epidemiemi a hladomorem. Koncem 18. století vznikaly zdravotně-sociální instituce jako např. chudobince nebo nalezence pro osiřelé i nemanželské děti. V 19. století došlo spolu s vývojem industrializace k masivnímu zbídačování širokých vrstev obyvatelstva. V souvislosti s tím byl sepsán občanský zákoník a školní zákon zabezpečující právní postavení dítěte. Až do konce 19. století byly chudobince a donucovací pracovny považovány za nejlepší formu sociální péče.

Po první světové válce bylo prioritou zdraví. Nejvíce postiženi byli dělníci a jejich rodiny, navrátilci z války a málo kvalifikovaní pracovníci (muži, ženy i děti), na jejichž špatné zdraví měly vliv nevyhovující pracovní podmínky. Místní samospráva se primárně zaměřovala na péči o chudé. S tím souvisel i vznik Ministerstva sociální péče a sociálního pojištění. Zakládaly se také dobrovolnické organizace a sdružení orientované na pomoc a sociální tématiku. Vznikaly poradny a školy zabezpečující odborníky v sociální oblasti, školili se první sociální pracovníci.

Po roce 1948 byl v oblasti sociální politiky a péče zaveden model centrálního plánování. Celý obor byl najednou závislý na státních úřadech, které vše financovaly a organizovaly. Bylo zrušeno domovské právo, které nahradilo státní občanství. Sociální problémy byly považovány za dočasné s ohledem na eliminaci třídních rozdílů. Původní sociální služby převzal stát, pojišťovny se zrušily. Došlo k separaci důchodového a nemocenského pojištění, sociální práce se rozdělila mezi existující resorty. Koncem 60. let došlo k prodloužení mateřské dovolené a k rozšíření pečovatelské služby, která nově pečovala o staré lidi. Vznikaly okresní odbory péče o dítě, zdravotní a sociální péče se spojily. Velký důraz se kladl na závodní péči ve smyslu péče o zaměstnance. Zavedly se postupy převýchovy fluktuantů, absentérů, lidí propuštěných z vězení nebo alkoholiků. Pro osoby v důchodovém a předdůchodovém věku se organizovaly klubové aktivity.

11.1.3 Vývoj sociální politiky po roce 1989

Vývoj sociální politiky po roce 1989 byl zatížen krizí způsobenou předchozím režimem. Obyvatelstvo se se změnou hospodářství dostávalo do sociálních problémů, politici proto byli nuceni hledat nové nástroje sociální politiky. Do předmětu zájmu se dostává deinstitucionalizace sociálních služeb a snaha hledat jiné přístupy pomoci, než je ústavní péče, a veřejná politika začíná podporovat nestátní organizace.

V první polovině devadesátých let byly jako základ sociální reformy představeny tři pilíře – aktivní politika zaměstnanosti, liberalizace a pluralizace systému sociálního zabezpečení a založení záchranné sociální sítě. Nový model sociální politiky klade důraz na adresnost poskytování sociální podpory a na pomoc skutečně potřebným. Nejvýznamnější změny v sociální politice pak v tomto období spočívaly ve zrušení povinnosti pracovat, práva na práci, ve vzniku úřadů práce a ustanovení minimální mzdy. Došlo také ke zrušení monopolu v organizaci a v poskytování sociálních služeb, a přešlo se na systém tří pilířů sociálního zabezpečení a povinného zdravotního pojištění.

V souvislosti s transformací by se nyní měla sociální politika zaměřovat nejen na krátkodobá opatření, ale také na ta střednědobá a dlouhodobá. Vzniká proto celá řada koncepčních materiálů, a to jak na státní, tak i regionální a obecní úrovni. Na řešení problémů se nepodílí pouze Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, ale také například Ministerstvo pro místní rozvoj. Velkým přínosem a hybatelem změn v sociální politice jsou dotace ze strukturálních fondů, jmenovitě z Evropského sociálního fondu. Zvyšuje se také význam meziresortní spolupráce zdravotnictví a školství. Dochází, jak už bylo řečeno v úvodu, k decentralizaci sociální péče s důrazem na potřebnost a individuální adresnost.

11.1.4 Kvalita života

Kvalita života znamená pro obecní management zastupující systém veřejné správy na místní úrovni výsledný cíl všech aktivit, které realizuje pro zajištění fungování území, jež spravuje. Ve slovníku regionální politiky slýcháme spíše pojmy jako vysoká životní úroveň či spokojenost občanů. Oba tyto pojmy s kvalitou života úzce souvisí, subjektivní spokojenost se životem je dokonce v pojetí autorů považována za synonymum ke kvalitě života, neboť pro praktické uvažování v reálné rozhodovací politice přináší větší srozumitelnost.

Kvalita života znamená dostupnost možností, ze kterých si člověk může vybírat při naplňování svého života. Je nutné na ni nahlížet jako na subjektivní posouzení vlastní životní situace. Je ovlivňována různými proměnnými, jako jsou např. sociální vztahy, psychosomatický stav jedince, kultura, hodnotový systém, vztah člověka k jeho cílům, k očekáváním, normám a obavám, jeho osobní vyznání a také vztah ke klíčovým oblastem jeho životního prostředí. Můžeme tedy konstatovat, že kvalita života v sobě zahrnuje to, jak člověk vnímá své individuální místo v životě.

11.1.5 Sociální práce

Sociální práce je jakousi „první pomocí“ pro člověka ve složité životní etapě. Sociální pracovníci v obcích napříč celou Českou republikou dennodenně poskytují poradenství a podporu potřebným skupinám osob, které se potýkají s různými nesnázemi nebo se ocitly v tíživé sociální situaci. V praxi se jedná o širokou škálu činností – od pomoci se zajištěním sociálních dávek až po hledání vhodného bydlení. Na bezplatnou pomoc od sociálního pracovníka v obci má nárok každý občan, který jej může navštívit buď na úřadu, nebo může být domluvena návštěva sociálního pracovníka u klienta doma v jeho přirozeném prostředí. Práce sociálního pracovníka zahrnuje rovněž tzv. „depistáž“, což je činnost zaměřená na aktivní vyhledávání osob, kterým hrozí sociální vyloučení. Sociální pracovníci se snaží řešit situaci svých klientů komplexně, tj. neřeší pouze dílčí problémy, ale na klientovu situaci nahlíží jako na celek. Neřešení jednoho problému totiž často znamená nárůst dalších. Důležitá je také preventivní role sociální práce, která pomáhá předcházet úpadku klientů do hmotné nouze a chudoby.

Cílovými skupinami sociální práce jsou například:

• osoby s různými typy postižení, senioři,
• rodiny s dětmi,
• osoby ohrožené sociálním vyloučením,
• osoby, které ztratily bydlení nebo jim tato ztráta hrozí,
• cizinci,
• osoby, které přišly o zaměstnání,
• osoby s omezenou svéprávností,
• pečující osoby,
• osoby po výkonu trestu,
• další osoby, které pomoc sociálního pracovníka potřebují.

Na sociální pracovníky jsou kladeny vysoké požadavky, které se netýkají jen jejich vzdělání. Jedná se totiž o výkon velmi psychicky i fyzicky náročného povolání, nezřídka i ve velmi složitých podmínkách (v terénu). Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je plná svéprávnost, bezúhonnost a zdravotní způsobilost. Kvalifikační požadavky na výkon tohoto povolání upravuje zákon o sociálních službách^[1] a zahrnuje vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání v oboru. Předpokládá také základní orientaci v oblasti psychologie, ekonomie či práva. Sociální pracovníci jsou vázáni mlčenlivostí a rovněž musí respektovat přání a očekávání klienta.

Neopomenutelnou úlohou sociálních pracovníků je rovněž identifikace chybějící sítě sociálních služeb nebo její nedostupnost, a proto zde existuje úzká provázanost mezi sociální prací a sociálními službami. Sociální pracovník své klienty odkazuje na sociální služby. Svým nadřízeným nebo vedení obce pak předává získané informace o kapacitách sociálních služeb. Tyto informace mohou být obcemi dále využity jako podklad pro komunitní plánování sociálních služeb a tvorbu střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb. Povinností sociálního pracovníka je vést Standardizovaný záznam sociálního pracovníka, který je součástí Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí. Data z tohoto záznamu mohou být rovněž důležitým podkladem využitelným nejen ze strany obcí (např. tvorba souhrnných statistik).

Role sociální práce v posledních letech značně vzrostla a ukazuje se, že poroste i nadále. Ať už se jednalo o pandemii, energetickou krizi nebo konflikt na Ukrajině, sociální pracovníci byli za každé situace občanům nápomocni. Bohužel se mnoho obcí potýká s nedostatečnými finančními prostředky na výkon sociální práce, a to i přesto, že se jedná o přenesenou působnost. Dotace Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky se nazývá „Příspěvek na výkon sociální práce“. Dotace by měla být hlavním zdrojem financování, ale v řadě obcí pokrývá náklady na tuto agendu pouze z 50 %. Navýšení finančních prostředků na tuto oblast bude do budoucna z důvodu narůstajících problémů ve společnosti zcela nezbytné.

11.2 Systém sociální péče, pomoci a podpory v České republice

Následující přehled slouží k základní orientaci v systému sociální péče. Pro větší srozumitelnost volíme schematický popis základních kategorií. Na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí^[2] paknajdete komplexní soubor informací k jednotlivým okruhům problémů, kterým čelí sociální politika zastoupená příslušným ministerstvem. Zároveň jde o informační rozcestník. Stránky jsou neustále aktualizovány. Na stránkách úřadu práce naleznete také odkaz na „sociálního poradce“^[3], který může na základě životních událostí nakonfigurovat výpočet nároku na dávku.

11.2.1 Sociální zabezpečení

Zjednodušeně můžeme říct, že sociální systém zastřešuje termín sociální zabezpečení. To si klade za cíl předcházet, zmírňovat či odstraňovat následky nepříznivé sociální situace. Jedná se o právní, finanční a organizační nástroje a opatření, která kompenzují důsledky životních okolností ohrožujících státem deklarovaná sociální práva. Sociální zabezpečení se opírá o tři hlavní pilíře:

• sociální pojištění,
• státní sociální podpora,
• sociální pomoc.

Celý systém popíšeme po jednotlivých částech. Pro hlubší vhled do jednotlivých oblastí můžete využít zdroje, které jsou uvedeny v závěru této kapitoly. Užitečný přehled se nachází v příručce, která vznikla v průběhu českého předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2009.^[4]

Sociální pojištění

Smyslem pojištění je utvářet důstojné podmínky pro život všech občanů. I tady narážíme na kvalitu života nebo individuální spokojenost se životem. Jedná se primárně o řešení nepříznivých životních situací, způsobených stářím, nemocí, invaliditou, nezaměstnaností či sociálním vyloučením a chudobou.

Sociální pojištění je založeno na pojistném principu, tedy na pravidelném placení příspěvku. Tyto peníze jsou státu, který je v tomto případě zastoupen Českou správou sociálního zabezpečení. Ta peníze vybírá na základě Zákona č. 589/1992 Sb., Zákona České národní rady o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Vybrané pojistné je složkou státního rozpočtu a stát tyto příspěvky obratem investuje do plátců v případě, že se ocitnou v nepříznivé situaci.

Státní sociální podpora

Státní sociální podpora představuje dávky poskytované osobám (rodinným příslušníkům) ve společensky uznaných sociálních situacích. Stát skrze jejich vyplácení z části přebírá spoluzodpovědnost za vzniklou sociální situaci. Řeší především životní situace rodin s dětmi. Obce nemají v této oblasti žádné kompetence, dávky vyplácejí krajské pobočky úřadu práce.

Přehled dávek státní sociální podpory:

Typ dávky státní sociální podpory	Stručná charakteristika
Porodné	Jednorázová dávka spojená s narozením dítěte pro rodiny s nízkými příjmy. Její výše se odvíjí od hranice rodinných příjmů (závisí tedy na příjmu).
Rodičovský příspěvek	Nárokovat si ho může rodič, který se celý kalendářní rok stará o dítě. Lze jej čerpat až do 4 let věku dítěte. Další příjmy nejsou sledovány a rodič může vykonávat i jinou výdělečnou činnost pro zlepšení kvality života rodiny.
Přídavek na dítě	Nárok na tuto dávku mají rodiny s příjmem do 2,7násobku životního minima. Je poskytován ve 3 výších podle věku dítěte a ve 2 výměrách podle druhu a výše příjmů.
Příspěvek na bydlení	Nárok na tuto dávku má každý, kdo vlastní nebo je nájemníkem bytu, kde je veden jeho trvalý pobyt, a 30 % z jeho příjmu nestačí k pokrytí nákladů na bydlení. V Praze je tato hranice stanovena na 35 %.
Pohřebné	Nárok na něj má osoba, jež vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti či osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte. Zemřelá osoba musí mít ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Jedná se o pevně stanovenou částku 5 000 Kč.

Sociální pomoc

Systém sociální pomoci tvoří dávky hmotné nouze a dávky sociální péče. Sociální služby záměrně stavíme na okraj tohoto systému. V obvyklých schématech nebývají služby znázorněny, nicméně v pojetí veřejné správy jde o institut, který sociální péči ohraničuje, vytváří a zároveň z něj sám čerpá. Sociální pomoc a sociální služby jsou tedy ve vzájemné rovnovážné interakci, která zmírňuje dopady nepříznivých situací, do kterých se lidé dostávají.

Hmotná nouze

Jedná se o formu pomoci osobám, jejichž příjmy nejsou dostačující. Má je motivovat ke snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Vychází se z předpokladu, že každá osoba, která pracuje, se musí mít lépe než ta, která nepracuje, popřípadě se práci vyhýbá. Nárok má osoba, která má nedostatečné příjmy a její sociální a majetkové poměry jí neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovní přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit (uplatněním nároků a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Přehled dávek hmotné nouze:

Typ dávky hmotné nouze	Stručná charakteristika
Příspěvek na živobytí	Nárok vzniká rodině či osobě, pokud jim po odečtení všech přiměřených nákladů na bydlení nestačí příjem na živobytí. Příspěvek je stanoven individuálně na základě motivace, snažení a možností jedince nebo rodiny. Odvíjí se od existenčního a životního minima. Tato částka se může zvýšit, pokud podle doporučení příslušného odborného lékaře zdravotní stav osoby vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování.
Doplatek na bydlení	Dávka je určena k uhrazení nákladů na bydlení v případě, že příjem osoby nebo rodiny včetně příspěvků na bydlení ze státní sociální podpory nestačí. Žadatel musí byt užívat na základě smlouvy (rozhodnutí apod.), nebo musí být přímo vlastníkem. Podmínkou získání doplatku je nárok na příspěvek na živobytí. Po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení musí zůstat příjemci částka na živobytí.
Mimořádná okamžitá pomoc Dávka musí být využita k účelu, ke kterému byla vyplacena. Úřad práce může zpětně kontrolovat využití dávky. Zákonem o hmotné nouzi není stanoveno kolikrát, případně jak často je možné o mimořádnou okamžitou pomoc požádat. Každá žádost se řeší individuálně s ohledem na obtížnou sociální situaci žadatele.	Je poskytována těm, kteří se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Je stanoveno 6 situací: 1) Nejsou splněny podmínky pro poskytnutí opakovaných dávek (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení), ale žadatel prokáže, že mu hrozí vážná újma na zdraví. 2) Vážná mimořádná událost (povodně, požár, vichřice apod.). 3) Žadateli chybí prostředky k úhradě jednorázového nezbytného výdaje, osoba je v hmotné nouzi a její příjem jí neumožňuje vytvořit si finanční rezervu. 4) Nezbytné či odůvodněné náklady na vzdělání nebo zájmovou činnost nezaopatřeného dítěte. 5) Odůvodněné náklady na pořízení nebo opravu nezbytného základního vybavení domácnosti. 6) Žadatel je ohrožen sociálním vyloučením – jedná se o situace dětí, které opouštějí dětský domov, žadatelů propuštěných z vězení, osob, které ukončily léčbu závislosti apod. Lze vyplatit opakovaně.

Více podrobností o dávkách hmotné nouze najdete na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.^[5]

Sociální péče

Příspěvek na péči je jedním z klíčových zdrojů financování sociálních služeb. Zároveň dává uživatelům větší svobodu v rozhodování, jakou péči a v jakém rozsahu využijí a kolik finančních prostředků na ni vynaloží.

Přehled dávek sociální péče:

Velmi interaktivní a návodnou stránku, která skvěle vysvětluje dávky pro osoby se zdravotním postižením, vytvořil Úřad práce ČR na svých webových stránkách.^[6] Najdete na nich také nejaktuálnější informace k příspěvku na péči^[7] a komplexní přehled o problematice nepojistných dávek^[8]. I když jsou nepojistné dávky nástrojem sociální pomoci, jen pouhé jejich vyplácení je pasivní podporou jednotlivých osob. Dávky jsou totiž pouhým nástrojem, nikoliv dogmatem, které dokáže definitivně vyřešit problém člověka.

11.2.2 Sociální služby

Sociální služby slouží k řešení nepříznivých sociálních situací. Nepříznivou sociální situací rozumí zákon o sociálních službách oslabení nebo ztrátu schopností z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, krizové sociální situace, životních návyků a způsobu života vedoucího ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňujícího prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů. Vzniklou situaci je třeba řešit tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.

Cílem sociálních služeb je:

• zachovávat lidskou důstojnost uživatelů,
• vycházet z individuálně určených potřeb uživatelů,
• rozvíjet aktivně schopnosti uživatelů,
• zlepšit nebo alespoň zachovat soběstačnost uživatelů,
• poskytovat služby v zájmu klientů a v náležité kvalitě.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů ukládá veřejné správě dle § 92 až 96a jasně definované činnosti, které má v oblasti sociálních služeb (sociální politiky) vykonávat. Jedná se nejen o činnosti související s poradenskou a další odbornou činností v sociální práci, ale také o povinnosti kontrolní a koordinační.

Obcím ukládá § 94 zmiňovaného zákona následující:

a) obec zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území,

b) zajišťuje dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území,

c) spolupracuje s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám, popřípadě zprostředkování kontaktu mezi poskytovatelem a osobou,

d) obec může zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, s poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou poskytovány sociální služby,

e) spolupracuje s krajem při přípravě a realizaci střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb kraje; za tím účelem obec sděluje kraji informace o potřebách poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na území obce, o možnostech uspokojování těchto potřeb prostřednictvím sociálních služeb a o jejich dostupných zdrojích,

f) obec spolupracuje s krajem při určování sítě sociálních služeb na území kraje; za tím účelem sděluje kraji informace o kapacitě sociálních služeb, které jsou potřebné pro zajištění potřeb osob na území obce a spoluvytváří podmínky pro zajištění potřeb těchto osob.

Obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností ukládá § 92 zákona následující:

a) obecní úřad zajišťuje osobě, které není poskytována sociální služba, a je v takové situaci, kdy by neposkytnutí okamžité pomoci ohrozilo její život nebo zdraví, poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci, a to v nezbytném rozsahu; místní příslušnost se řídí místem trvalého nebo hlášeného pobytu osoby,

b) koordinuje poskytování sociálních služeb a poskytuje odborné sociální poradenství osobám ohroženým sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, osobám, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, a osobám, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností; přitom spolupracuje se zařízeními pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, s Vězeňskou službou České republiky, Probační a mediační službou České republiky, správními úřady a územními samosprávnými celky,

c) na základě oznámení poskytovatele zdravotních služeb obecní úřad zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení služby sociální péče a zprostředkovává možnost jejich poskytnutí; v případě, že nelze služby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení je osoba umístěna,

d) obec na území svého správního obvodu koordinuje poskytování sociálních služeb a realizuje činnosti sociální práce vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob; přitom spolupracuje s krajskou pobočkou Úřadu práce a krajským úřadem.

Zákon o sociálních službách rozeznává tři základní oblasti sociálních služeb.

• Sociální poradenství: základní a nedílná součást všech sociálních služeb. Odborné poradenství řeší konkrétní cílové skupiny a problémy. Můžeme do něj zařadit služby občanských, manželských a rodinných poraden, poraden pro oběti trestných činů a domácího násilí apod. Poradenství je poskytováno bezplatně.
• Služby sociální péče: napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem podpořit život v jejich přirozeném sociálním prostředí a umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy jejich stav toto vylučuje, jim služby sociální péče napomáhají zajistit důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v co nejméně omezujícím prostředí.
• Služby sociální prevence: napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou jím ohroženy pro krizovou sociální situaci, pro životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, pro sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Sociální služby dále členíme podle toho, v jakém prostředí jsou poskytovány.

• Terénní služby: jsou poskytovány v prostředí, kde člověk žije (tj. především v domácnosti). Jde například o pečovatelskou službu, osobní asistenci nebo terénní programy pro ohroženou mládež a závislé osoby.
• Ambulantními služby: člověk dochází do specializovaných zařízení, jako jsou například poradny, denní stacionáře nebo kontaktní centra.
• Pobytové služby: jsou poskytovány v konkrétních zařízeních, kde člověk tráví převážnou část dne nebo celý den. Jedná se především o domovy pro seniory a pro osoby se zdravotním postižením, dále o tzv. chráněná bydlení pro osoby s různým typem postižení či o azylové domy.

Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně-terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Obsah základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví příslušný prováděcí předpis.^[9] Komplexní přehled o sociálních službách lze nalézt na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.^[10]

Zákon a vyhláška také definují tzv. „Standardy kvality sociálních služeb“. Ty představují určitý stupeň parametrů, která služba s ohledem na potřeby uživatelů musí být splněna. Dohledem nad jejich dodržováním je pověřena Inspekce kvality sociálních služeb.

11.2.3 Financování sociálních služeb

Systém financování se v České republice historicky spolu s nastavováním a reformami sociálního systému několikrát měnil. Účinnost zákona o sociálních službách se datuje k 1.1. 2007, přičemž do té doby existoval zcela jiný systém financování než ten, který známe nyní. Druhy sociálních služeb, které dnes zákon definuje, se tehdy nerozlišovaly, a financování ústavů sociální péče a domovů důchodců, které v té době zřizovaly obce, fungovalo prostřednictvím tzv. „dotace na lůžko“. Další změny nastaly přijetím zákona o obcích a krajích v roce 2000 a následně pak přijetím stěžejního zákona o sociálních službách, který financování upravoval. Financování bylo od té doby nastaveno jako vícezdrojové. Od roku 2015 potom došlo novelou zákona o sociálních službách k přechodu odpovědnosti za rozdělování finančních prostředků (dotací) na kraje, jimž poskytuje dotace Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Hlavními příjmy financování sociálních služeb nyní jsou:

• dotace MPSV,
• úhrady od klientů,
• příspěvek na péči (viz výše),
• rozpočty krajů a obcí,
• zdravotní pojištění,
• evropské zdroje,
• ostatní zdroje.

Dotace Ministerstva práce a sociálních věcí jsou hlavním zdrojem financování sociálních služeb. Kraje takto získané finanční prostředky v rámci samostatné působnosti přerozdělují jednotlivým sociálním službám, které jsou zařazeny do krajské sítě sociálních služeb. Dalším významným zdrojem jsou úhrady od klientů za poskytované služby, jejichž výši si může poskytovatel dané sociální služby sám nastavit, avšak s maximálním omezeným limitem výše jednotlivých úhrad. Obce se ve významné míře na financování sociální služeb také podílejí a jejich podíl zaznamenává nárůst. Ze strany obcí fungují dva způsoby financování. Zaprvé je to příspěvek zřizovatele pro sociální služby (zřizuje sama obec) a zadruhé jsou to dotace a granty (poskytované převážně sociálním službám zřizovanými nestátními neziskovými organizacemi).

Debaty o nastavení nového systému

V poslední době se na vládní úrovni a mezi významnými aktéry v oblasti sociálních služeb vedou debaty o potřebě změny nastavení systému financování sociálních služeb, který v současnosti není zcela optimální a v posledních letech muselo docházet k dofinancování sociálních služeb. Poptávka po sociálních službách se neustále zvyšuje (zejména z důvodu demografického vývoje – stárnutí populace) a počet neuspokojených žádostí roste.

V předchozích letech bylo předloženo několik návrhů na změnu financování, ani jeden z nich se však neprosadil. Očekává se, že diskuse o novém nastavení budou vedeny i nadále. Ministerstvo práce a sociálních věcí má v úmyslu v nadcházejícím období připravit novelu zákona o sociálních službách, která by novou úpravu systému financování sociálních služeb měla obsahovat. Podstatné bude zapojení všech zainteresovaných aktérů v této oblasti, kteří by se na přípravě změny měli podílet a předat své zkušenosti a znalosti z praxe.

11.3 Role obce v sociální oblasti

Klíčovým pojmem je veřejný zájem. Veřejným zájmem v nejobecnějším významu je pak spokojený občan, který má optimální podmínky pro naplňování svých životních cílů. Politika znamená pouze prostředek, jak mu pomoci k tomuto naplnění. Veškeré oblasti života v obci by měly být v symbióze. Finanční a další materiální prostředky na jejich realizaci by pak měly být vyváženě, efektivně a účelně vynakládány podle definované nutnosti. Ta vychází z volebních priorit a skutečně definovaných potřeb. Pokud si vezmeme jako příklad opravu místní klíčové komunikace, fungující zdravotnické zařízení, vybudovanou kanalizaci nebo čističku vod, případně finanční podporu místního sportovního klubu apod., jedná se o projekty, které jsou pro většinovou veřejnost jasně identifikovatelné, rozumí jim, chápou jejich význam a obvykle s nimi souhlasí.

Sociální politika ze své podstaty produkuje minimum hmotných statků, které slouží všem. Naopak má nálepku politického segmentu, který pouze spotřebovává významnou část daní. Výsledky sociální politiky nejsou tak snadno čitelné. Většinová společnost často nerozumí tomu, proč jsou podporovány skupiny osob bezdomovců, drogově závislých, národnostních a etnických menšin, a vnímá spíše negativa této politiky.

Místní politická reprezentace promítá své vize o fungování sociálního prostředí do konkrétních projektů. Tyto vize jsou pak realizovány prostřednictvím příslušných odborů místní samosprávy. V kontextu této úvahy může docházet k většímu či menšímu nesouladu mezi vizí politika a definovanou potřebou občanů, uživatelů sociálních služeb a v neposlední řadě také poskytovatelů. Poskytovatel sociálních služeb hraje v celém procesu ambivalentní roli. Jednak musí respektovat a hájit zájmy svých uživatelů, na straně druhé pak musí naplňovat zakázku veřejné správy, která je poskytovatelem dotací na aktivity pomáhajících organizací. Aby veřejná správa mohla svou roli jasně ukotvit, musí si nezbytně uvědomit, jakou podobu má síť sociálních služeb mít, kam bude dotační podpora směřována více a kam méně, a musí být připravena nést za svá rozhodnutí politickou odpovědnost.

K tomu, aby byly sociální potřeby občanů adekvátně saturovány, využívá veřejná správa vedle tvorby nejrůznějších koncepcí a strategií metodu střednědobého (na úrovni krajů) a komunitního (na úrovni obcí) plánování sociálních a souvisejících služeb. O těchto přístupech k sociální politice si řekneme něco více. Pokud totiž veřejná správa dokáže jasně definovat svou zakázku k sociálním službám na svém území v kontextu přesně určených potřeb obyvatel, získá neocenitelné informace pro svá strategická rozhodnutí.

11.3.1 Střednědobé plánování rozvoje sociálních služeb na úrovni krajů

Jedná se o strategii krajských úřadů, kterou zaujímají při zajištění dostupnosti sociálních služeb na svém území. A to obvykle na 3 až 4 roky. Střednědobý plán určuje oblasti priorit (směrů) v sociální oblasti. Krajská sociální síť totiž určuje, které sociální služby budou součástí plánu a mohou se tedy ucházet o dotační podporu. Střednědobé plánování je dáno zákonem o sociálních službách a prováděcí vyhláškou. Střednědobý plán by tedy měl být výsledkem zjišťování potřeb osob na území kraje spolu s hledáním způsobu, jak tyto potřeby uspokojit. Výrazně se tedy neliší od komunitního plánování, které popíšeme dále. Hlavní rozdíl je však v míře participace jednotlivých zapojených subjektů. Na obecní úrovni bývá participace obvykle větší.

Střednědobý plán je vytvářen v součinnosti s obcemi na území kraje, se zástupci poskytovatelů sociálních služeb a se zástupci uživatelů tohoto druhu služeb. Tento plán by měl být provázán s lokálními strategiemi obcí, tedy s „komunitními plány“. Ty na rozdíl od střednědobého plánování nejsou ze zákona^[11] povinné. Do jaké míry se krajům a obcím daří propojovat vlastní plány nelze objektivně zhodnotit, neboť nemáme empirický výzkum, který by se tímto tématem zabýval. Existence adekvátní analýzy by však mohla významně napomoci v hledání teoretických východisek pro otevření debaty o tom, jaký má být faktický model plánování sociální politiky na regionální úrovni.

11.3.2 Komunitní plánování sociálních služeb

Někdy se používá i dodatkový termín „související služby“. Jedná se o podpůrné služby a aktivity, které nejsou registrovanými sociálními službami, ale svou aktivitou se podílejí na řešení obtížné situace či jinak zlepšují kvalitu života. Jde např. o kluby seniorů, rodinná centra apod. Snahu o propojení veřejné, respektive sociální politiky a místních sociálních služeb můžeme spatřovat v konceptu komunitního plánování. Je to v současnosti asi jediný ucelený model propojování veřejné politiky a dalších zainteresovaných stran s maximálním ohledem na potřeby místního společenství, tedy občanů dané lokality.

Komunitní plánování sociálních služeb je metodou, díky které lze na úrovni obcí plánovat sociální služby tak, aby odpovídaly místním specifikům i potřebám jednotlivých občanů. Posláním komunitního plánování je zajišťování dostupnosti sociálních služeb. Konkrétně se jedná o zjištění stavu poskytování sociálních služeb v dané lokalitě a zároveň potřeb, které nejsou naplněny. Tyto dva parametry jsou srovnány s objemem finančních prostředků, jež obec na sociální služby vynakládá. V procesu vzájemných konzultací pak vzniká komunitní plán, který se shoduje s tím, co je možné, a tím, co bylo označeno jako potřebné či prioritní. Cílem procesu je vytvoření komunitního plánu posilujícího sociální soudržnost obyvatelstva, podporujícího sociální začleňování jednotlivců i skupin a předcházejícího sociální vyloučení. Na jeho základě lze vytvořit efektivně fungující síť vzájemně provázaných sociálních služeb poskytovaných územními samosprávnými celky. Komunitní plánování můžeme také definovat jako faktické vyjednávání mezi níže popsanými subjekty, kdy je cílem zlepšení regionální sociální politiky.

Prostřednictvím této metody se na tvorbě sociální politiky podílejí tři zainteresované strany.

• Zadavatelé: obce, místní samosprávy apod. Jsou zdrojem finančních prostředků, ze kterých se sociální služby financují.
• Poskytovatelé: nestátní neziskové organizace, organizace zřizované institucemi, případně soukromými subjekty.
• Uživatelé: koneční příjemci pomoci, veřejnost.

V ideálním případě by měly být tyto tři složky zastoupeny rovnoměrně. Tito účastníci bývají nazýváni triádou a zároveň představují jeden ze základních principů komunitního plánování. Triáda bývá znázorňována nejčastěji dvěma způsoby, a to buď jako trojúhelník, nebo jako tři propojené kruhy.

Zakázka na síť sociálních služeb má být tvořena shora s přihlédnutím k informacím, které předloží pracovní skupiny. Tyto informace by měly odrážet aktuální dění v sociální síti podle zaměření jednotlivých pracovních skupin komunitního plánování. Jedná se zejména o informace, jež souvisí s tím, že se například nedostává nějakého druhu služby, že poptávka po určité službě převyšuje nabídku, nebo naopak nejsou využity všechny kapacity vybrané služby apod. Po předání těchto informací je pak na zadavateli, aby rozhodl, které projekty a do jaké výše je ochoten podpořit. Zjednodušeně můžeme říct, že zadavatel tímto vysílá signál o tom, které projekty (služby) považuje vzhledem k objemu finančních prostředků, jež může z rozpočtu uvolnit na sociální oblast, za prioritní. Poskytovatelé sociálních služeb by tedy neměli být těmi, kteří říkají, jaká služba si podporu zaslouží a jaká ne. Měli by pouze zhodnotit stávající stav a vytvořit doporučení pro další období.

V sociální politice však chybí dostupná a relevantní data, která by se systematicky sbírala. Relevantních výzkumů s dostupnými daty, jež by nebyly pouhou součástí závěrečných prací studentů humanitních oborů, není mnoho. Chybí systematický sběr dat a zejména u uživatelů sociálních služeb budeme stále více narážet na jejich neochotu zapojit se do výzkumu. Jsou totiž nuceni často reagovat na různé výzkumy, výsledky jim však nepřináší žádnou odezvu. Nejen uživatelé sociálních služeb, ale také veřejnost se tak do procesu komunitního plánování nechce zapojovat, neboť se domnívá, že to k ničemu nevede.

Role veřejné správy v procesu plánování by měla být rovna rolím ostatních subjektů. Prakticky to však není možné, protože na rozdíl od ostatních aktérů plánování disponuje veřejná správa kapitálem na podporu fungování sociálních služeb a zároveň nese odpovědnost za místní sociální politiku. To znamená, že by veřejná správa měla být garantem organizace procesu. Tyto aspekty ji zavazují k tomu, aby svou roli nezneužívala a v co největší míře se snažila zachovávat princip rovnosti. Veřejná správa by si měla uvědomovat, jakou výhodu ji přináší to, že se na sociální politice podílí místní komunita zastoupená především odborníky z praxe, příjemci pomoci a širokou veřejností. Zapojení ostatních subjektů zvyšuje jejich odpovědnost za kvalitu života občanů v jejich lokalitě, zvyšuje sounáležitost lidí z regionu a šetří kapacity svých úředníků. Veřejná správa zároveň musí respektovat volbu veřejnosti a být chápavá k tomu, že veřejnost sama o sobě nemusí mít potřebu sociální síť znát, orientovat se v ní a že třeba nemá zájem být zatěžována zbytečnými informacemi. Tady naprosto postačí, pokud se lidé s nějakým sociálním problémem o možné pomoci dozvědí v momentu, kdy si svou situaci uvědomí a budou ji chtít řešit.

Na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí^[12] najdete ucelený metodický materiál, který vám pomůže komunitní plán tvořit, stejně jako další inspirující a podpůrné informace.^[13]

11.3.3 Rozdíl mezi sociálními službami a sociální prací na obcích

V praxi se můžeme setkat se zaměňováním pojmů sociální práce a sociální služby. Ač se jedná o propojený systém, kdy sociální práce může klientům pomoci s vyhledáním a propojením s vhodnou sociální službou, nejedná se o totožné oblasti. Liší se i ve způsobu jejich financování, který je podrobněji popsán v předešlých pasážích.

V čem se od sebe sociální práce a sociální služby neliší, je právní úprava. Oba obory upravuje zákon o sociálních službách, který charakterizuje sociálního pracovníka a definuje sociální služby, jejich druhy apod. Rozdíl lze snadno pochopit prostřednictvím charakteristiky povolání „sociální pracovník“ a „pracovník v sociálních službách“.

• Hlavními činnostmi sociálního pracovníka jsou výkon sociálních šetření a sociálně-právního poradenství, sociální prevence, poskytování krizové pomoci, provádění depistáží apod. Často se jedná o analytické, metodické a koncepční úkony v sociální oblasti, pro které jsou předpokladem znalosti z řady oblastí (např. z ekonomie, psychologie, sociologie) a schopnost orientovat se v aktuálních právních předpisech (znalost dávkového systému apod.). Jeho potřebné vzdělání je vyšší odborné nebo vysokoškolské se zaměřením na sociální a humanitární práci, sociální pedagogiku, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, sociální politiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku.
• Náplní povolání pracovníka v sociálních službách je přímá obslužná péče o osoby a pečovatelská a výchovná nepedagogická činnost. Rovněž může pomáhat při vytváření pracovních návyků a volnočasových aktivit zaměřených na rozvoj osobnosti. Jedná se o pracovníka, který pečuje o klienta s fyzickými či psychickými omezeními a poskytuje mu pomoc při osobní hygieně, stravování či oblékání. Nárokem na pracovníka v sociálních službách je absolvování kvalifikačního kurzu, jehož délka závisí na dosaženém vzdělání. Základní podmínkou je potom alespoň základní vzdělání, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a ochota starat se o indisponované osoby.

11.3.4 Sociálně-právní ochrana dětí

Součástí agendy obcí, která zahrnuje ochranu jedné z nejohroženějších skupin osob v naší společnosti, je sociálně-právní ochrana dětí. A právě obce mají o svých občanech včetně dětí největší přehled a mohou tak jejich nepříznivou situaci výrazně ovlivnit. Významná je zde zejména role obecních úřadů s rozšířenou působností, které mají v této oblasti nejdůležitější kompetence. Sociálně-právní ochrana dětí představuje zajištění ochrany práv a základních potřeb dětí včetně jejich zájmů. Jedná se nejen o základní práva, jako například právo na život, příznivý vývoj, péči v rodině, vzdělání, vlastní majetek, ale jde také o právo na ochranu před násilím, zneužíváním nebo zanedbáváním výchovy a jinými negativními sociálními jevy. Sociálně-právní ochrana dětí se zaměřuje zejména na děti, které jsou nějakým způsobem v těchto ohledech ohrožené nebo jim ohrožení hrozí. Týká se rovněž dětí, jejichž rodiče zemřeli nebo neplní své rodičovské povinnosti, a také dětí, které vedou nevhodný způsob života, opakovaně páchají přestupky či trestnou činnost.

Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje všem nezletilým dětem na území České republiky bezplatně, bez rozdílu a jakékoli diskriminace (tj. i dětem s cizím státním příslušenstvím). Hlavními orgány vykonávajícími tuto agendu, jsou právě zmiňované obecní úřady obcí s rozšířenou působností (městské úřady, ve statutárních městech magistráty a úřady městských částí a obvodů), krajské úřady a Magistrát hl. města Prahy, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a Úřad práce České republiky. Určité kompetence jsou však svěřeny i obecním úřadům obcí I. typu.

Role obecních úřadů je zejména vyhledávat děti, které by mohly být ohrožené, poskytovat poradenství rodičům při uplatňování nároků dítěte na dávky a sledovat potenciální negativní vývoj dítěte na území dané obce (zde se jedná o prolínání s agendou sociální práce). Při zjištění jakýchkoli nedostatků je stěžejní spolupráce starosty obce se spádovým orgánem sociálně-právní ochrany dětí obce s rozšířenou působností, se kterým by měl být v záležitostech týkajících se ohrožených dětí v úzkém kontaktu.

Obce s rozšířenou působností mají vzhledem ke znalosti místních podmínek a administrativního aparátu v systému sociálně-právní ochrany dětí zásadní roli a zákon o sociálně-právní ochraně dětí jim ukládá řadu povinností. Kromě preventivní činnosti, jako je sledování a vyhledávání nepříznivých situací dětí a poskytování poradenské činnosti, obce přijímají řadu opatření zamezujících negativním vlivům, které na děti působí, a provádí vyhodnocování a posuzování situace dítěte a jeho rodiny. Orgány sociálně-právní ochrany dětí mají dále možnost podávat návrhy a podněty k soudu týkající se opatření ohledně výchovy a péče o děti, a mohou rovněž ukládat některé povinnosti rodičům dítěte v rámci uložení výchovného opatření či uložení povinnosti navštívit odborné poradenské zařízení.

Většina agendy sociálně-právní ochrany dětí je výkonem přenesené působnosti obce, a proto jsou na ni poskytovány finanční prostředky formou přímého transferu ze státního rozpočtu obcím s rozšířenou působností a hl. m. Praze. Tento transfer poskytuje Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě předložení písemné žádosti obce. Podle odezvy z většiny obcí je výkon sociálně-právní ochrany dětí agendou, jejíž financování je ze strany státu plně kryto. Obce navíc tuto agendu realizují také v samostatné působnosti, a to formou pořádání kulturních, sportovních a vzdělávacích akcí a dalších zájmových činností pro děti, které již financují ze svých vlastních zdrojů.

11.4 Vybrané aktuální problémy sociální politiky

Sociální politika nepřestala od demokratizujících změn na začátku 90. let čelit výzvám, kterým je společenský život vystaven. Pokud pomineme pandemii covid-19 a aktuální dění na Ukrajině, pak v posledním období v našich podmínkách čelí sociální politika zejména těmto výzvám:

• stárnutí populace,
• nedostatek dostupného bydlení,
• dluhy,
• inovace v sociální integraci (v sociálním začleňování).

Tento výčet není samozřejmě kompletní. V zájmu sociální politiky je také transformace pobytových služeb, děti a rodina, osoby se zdravotním postižením a celá řada dalších.

11.4.1 Stárnutí populace

Jak uvádí Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, česká populace stárne,^[14] podobně jako populace v dalších zemích. To má za následek nutnost realizovat nezbytné změny ve společnosti včetně jejich hodnot. Lepší zdravotní péče neznamená vždy zlepšení kvality života ve smyslu lepšího zdraví, nicméně průměrný věk se zvyšuje. Vzrůstá počet rodin, které se musejí starat nejen o své děti, ale také o své rodiče. Pomáhající instituce ale nemají kapacity pojmout všechny zájemce o jejich služby. Náklady na důchody se nebudou snižovat a roste počet domácností s jedním obyvatelem. Stárnutí populace je neodvratitelný proces.

Český statistický úřad uvádí predikce vývoje populace (dle sčítání obyvatel z r. 2011):

Co z toho vyplývá?

• Změny ve věkovém složení jsou pro společenský vývoj mnohem významnější než pouhý početní růst či pokles počtu obyvatel. Jeho další vývoj bude do značné míry ovlivněn současnými nepravidelnostmi věkového složení pocházejícího již z hluboké minulosti.
• Jednotlivými věkovými kategoriemi budou procházet silné a slabé ročníky narozených v někdejších vlnách vysoké a nízké porodnosti. Spolu s očekávanými demografickými trendy plodnosti, úmrtnosti a migrace se počty osob v jednotlivých věkových skupinách budou měnit. Tyto nepravidelnosti dosavadního vývoje, resp. posouvání početně silných populačních ročníků do důchodového věku, očekávané další zlepšování úmrtnostních poměrů a úroveň plodnosti pod hranicí prosté reprodukce radikálně změní věkovou strukturu obyvatelstva České republiky směrem k rychlému a výraznému stárnutí.
• V průběhu první poloviny 21. století se podle všech variant demografického vývoje zastoupení 65letých a víceletých osob zhruba zdvojnásobí – z dnešní jedné šestiny na jednu třetinu. Jejich počet by měl kulminovat na konci 50. let ve střední variantě na úrovni 3,2 mil. osob oproti současným 1,8 mil. I když bude v dalším období seniorů ubývat, na konci století by jich přesto mělo žít výrazně více než dnes. Věková kategorie seniorů tak bude jedinou částí populace, která početně poroste. Významně totiž ubude osob ve věku 15–64 let i dětí do 15 let. Podle střední varianty vývoje by měl podíl obyvatel ve věku 15–64 let klesnout ze 68,4 % na 55,3 %, podíl dětí ze 14,8 % na 12,2 %. Průměrný věk obyvatel ČR se tak zvýší ze 41,3 let na 50,0 let.

11.4.2 Bytová nouze – nedostatek dostupného bydlení

Bytová nouze představuje v novodobé sociální politice klíčové téma. Nevhodné bytové podmínky či samotná absence bydlení jsou primárním faktorem sociálního vyloučení a determinantou nízké kvality života. Zároveň přicházíme o jeden z předpokladů rozvoje většiny stránek lidského života (od obnovy fyzických a duševních sil, přes možnosti vzdělávání se až po založení rodiny a péči o ni). Zjednodušeně můžeme zkonstatovat, že absence bydlení snižuje možnosti rozvoje lidského potenciálu a přeneseně i společnosti jako celku.

Dosud nebyl schválen zákon o sociálním bydlení, který by nám pomohl lépe definovat samotný pojem sociálního bydlení. Ten totiž dosud není právní cestou vymezen. Platforma pro sociální bydlení chápe sociální bydlení jako službu obecného hospodářského zájmu vymezenou kritérii bydlení, které:

• řeší selhání trhu s bydlením,
• se zaměřuje na lidi, u kterých nelze očekávat, že naleznou přiměřené bydlení na soukromém trhu s bydlením vlastními prostředky,
• má jasná pravidla přidělování,
• poskytuje bydlení adekvátního a pravidelně ověřovaného standardu,
• je zajišťováno s využitím veřejných dotací,
• je poskytováno na bázi neziskovosti,
• je monitorováno veřejnými orgány.

Sociální byty pak musí obsahovat následující charakteristiky:

• byly pořízeny a/nebo jsou provozovány s využitím veřejných prostředků,
• nájemné je v nich regulované na nižší než tržní úrovni (zpravidla jde o tzv. nákladové nájemné nebo o nájemné odvozené od výše příjmů nájemníků),
• jsou přidělovány prostřednictvím administrativní aplikace sociálních kritérií a nikoli na bázi tržních mechanismů (tedy na základě vztahu poptávky a nabídky).

„Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015–2025“ nouzi definuje prostřednictvím sociální situace, resp. události, ve které se oprávněné osoby nacházejí, a to ve spojení s neuspokojenou bytovou potřebou. Za osobu v bytové nouzi se považuje fyzická osoba, která nemá možnost užívat žádné obydlí nebo užívá nevhodné obydlí nebo je ohrožena jeho ztrátou. Zároveň jsou její celkové sociální a majetkové poměry takové, že jí neumožňují překonat tuto nepříznivou situaci vlastním přičiněním. Dále se předpokládá, že tato osoba využila všech nástrojů sociální politiky v oblasti bydlení (dávky v oblasti bydlení nebo opatření související s úpravou bytu zdravotně postižených osob).

Bytovou nouzí je ohrožena domácnost bez přístřeší nebo domácnost, která disponuje pouze určitou formou dočasného, nejistého a nevyhovujícího bydlení. V této skupině jsou často zastoupeny domácnosti, kterým z různých důvodů chybí kompetence k udržení dlouhodobého nájemního bydlení. Vedle výše uvedených domácností v akutní bytové nouzi tvoří podstatnou část lidí ohrožených prostorovým vyloučením také domácnosti, které jsou na trhu bydlení diskriminovány, a to z důvodu jejich etnického původu či z důvodu náležitosti do „rizikové“ skupiny domácností. Často se jedná o domácnosti, které si z důvodu nízkých příjmů za standardních podmínek nemohou dovolit bydlení na volném trhu, ale mají dostatek kompetencí k bezproblémovému využívání nájemního bydlení. Tyto domácnosti mohou čelit diskriminaci i přesto, že jejich členové jsou zaměstnaní. Díky veřejné pomoci by pro ně přiměřené nájemní bydlení bylo finančně dostupné. Mezi tyto domácnosti patří v České republice velká část domácností romské menšiny a imigrantů, obecněji pak (bez rozlišení etnického či národnostního původu) mladé rodiny s dětmi, neúplné rodiny (matky s dětmi) a vícedětné rodiny. Tyto skupiny domácností jsou pronajímateli vnímány jako „rizikové“, zejména pak pokud je z jejich strany čerpán příspěvek na bydlení. Je-li jim vůbec prostřednictvím trhu (a často i obcemi) nabídnuto nájemní bydlení, pak nezřídka v lokalitách ohrožených sociálním a prostorovým vyloučením, resp. v lokalitách sociálně a prostorově již vyloučených, a téměř vždy pouze na krátké období s nejistým výhledem vývoje nájemného v budoucích letech (u obecních bytů na 2-5 let, u soukromých pronajímatelů zpravidla maximálně jen na jeden rok).

Vzhledem k neexistenci zákona, který by řešil problematiku dostupného sociálního bydlení, se nejen na politické úrovni stále více setkáváme s debatami ohledně nejasností kompetencí jednotlivých aktérů v oblasti bydlení. V souvislosti s aktuálními cenami na trhu nemovitostí, s výší cen nájemného a aktuálně také s energetickou krizí a konfliktem na Ukrajině, se téma bydlení dostává stále více do popředí. Na přijetí nové legislativní úpravy týkající se dostupného bydlení se tak upírá stále více pozornosti. 

Na obce je ze strany státu kladen stále větší tlak, aby budovaly další kapacity v oblasti bydlení a poskytovaly je potřebným osobám. Problémem však je, že obcím jakožto vlastníkům chybí jakékoli garance pro případ, že dojde k neuhrazení nájmu či vzniku škody ze strany nájemníků. S poskytováním bydlení je také úzce spjata potřeba sociální práce, která, jak již bylo zmíněno výše, není obcím ze strany státu financována v dostatečné výši. Dalšími překážkami v budování bydlení ze strany obcí jsou neadekvátně nastavené dotační programy na výstavbu či komplikovaný systém stavebního řízení v České republice.

11.4.3 Inovace v sociální integraci (sociální začleňování)

V posledním desetiletí vznikla celá řada inovativních integračních řešení, která jsou důsledkem snahy transformovat a zefektivnit dosavadní způsoby sociální pomoci. Jedná se například o sanaci rodiny, transformaci pobytové a nově i psychiatrické péče (duševní onemocnění je významným předmětem sociální pomoci a podpory).

Pojďme se nyní podívat na dva způsoby sociální integrace, které mohou být předmětem aktuálního zájmu veřejné politiky. Tím prvním je sociální podnikání. To vymezujeme jako podnikatelské aktivity prospívající společnosti a životnímu prostředí. Sociální podnikání hraje důležitou roli v místním rozvoji a často vytváří pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním, sociálním nebo kulturním znevýhodněním. Zisk je z větší části použit pro další rozvoj sociálního podniku. Pro sociální podnik je stejně důležité dosahování zisku i zvýšení veřejného prospěchu. My se zaměříme na potenciál integračního sociálního podnikání. A jaké jsou hlavní rozdíly mezi běžným a integračním podnikem?

Typ podniku	Rozdíl
Sociální	Rozumí se jím právnická osoba založená dle soukromého práva nebo její součást nebo fyzická osoba, která splňuje principy sociálního podniku. Sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, který je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a environmentálního.
Integrační sociální	Rozumí se jím právnická osoba založená dle soukromého práva nebo fyzická osoba, která splňuje principy integračního sociálního podniku. Integrační sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, kterým je zaměstnávání a sociální začleňování osob znevýhodněných na trhu práce, a tento cíl je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a environmentálního.

Systémové řešení definovaného problému není doposud dostatečně popsáno a koncepčně zpracováno. Sociální podnikání a integrační sociální podnikání (jako jeho součást) jsou brány spíše jako činnost neziskových organizací, a ne jako nový způsob perspektivního podnikání. Současná situace je postavena na kvantitativní logice podpory subjektů. To v praxi znamená, že subjekt, který více lidí zaměstná, dostane více peněz. Není zohledněna kvalita zaměstnání (jakým způsobem jsou osoby zaměstnány a jak se skutečně integrují). Zároveň je třeba upozornit na absenci funkční definice integračních procesů, což se negativně projevuje právě v praxi zaměstnávání znevýhodněných osob. V prostředí České republiky dosud nebylo vyhodnoceno postavení zaměstnanců na chráněném trhu práce s ohledem na kvalitu jejich zaměstnání a na to, zda jejich zaměstnání reálně přispívá ke zvýšení kvality jejich života. Kvůli absenci těchto dat nelze stanovit podporu zaměstnavatelům podle jejich přístupu a implementovat principy integračního sociálního podnikání do praxe chráněného trhu práce.

Zaměstnavatelé díky integrační personalistice a další integrační práci budou zvyšovat svoji konkurenceschopnost tím, že zvýší dovednosti a kompetence svých zaměstnanců. K růstu zaměstnavatelů přispívá také aplikace dalších principů sociálního podnikání, jako například reinvestice zisku zpět do firmy nebo obchodní dovednosti.  Dalším efektem je pak dopad na veřejnou správu. Model integračního sociálního podnikání konkrétně přináší implementaci nových postupů podpory zaměstnávání znevýhodněných osob do metodologických postupů krajského úřadu vůči subjektům, které sociálně podnikají. Stejné postupy lze však analogicky v mnoha směrech zavést i na úrovni obcí nebo na celostátní úrovni. Pokud bude veřejná správa podporovat integrační procesy cíleně, bude růst kvalita zaměstnávání a může se snižovat i intenzita podpory – tím dojde k vygenerování úspor v celé ekonomice.

11.4.4 Další oblasti

V návaznosti na nejaktuálnější problémy sociální politiky doplňujeme tuto kapitolu o další témata, se kterými se zastupitelstvo může setkat.

Reforma psychiatrické péče

Se sociální agendou je úzce spjato také duševní zdraví, které je základním atributem spokojeného života každého člověka a ve svém důsledku i celé společnosti. Za důležité proto považujeme zmínit alespoň okrajově také reformu psychiatrické péče neboli reformu péče o duševní zdraví, která se v České republice již několik let připravuje. Vychází ze Strategie reformy psychiatrické péče, kterou v roce 2013 vydalo Ministerstvo zdravotnictví. Základním cílem je zvýšit kvalitu života osob s duševním onemocněním a spočívá v deinstitucionalizaci služeb pro duševně nemocné, tj. v systémové změně poskytování psychiatrické péče. To předpokládá snížení počtu lůžek v psychiatrických nemocnicích a vznik Center duševního zdraví, která by měla lidem s duševním onemocněním pomáhat v rámci jejich přesunu do přirozeného prostředí a jako prevence jejich hospitalizace. Centra duševního zdraví vytvářejí potřebné programy a zajišťují ve svém spádovém obvodu propojení ambulantní a lůžkové péče. Podmínkou jejich úspěšného fungování je multidisciplinární a individualizovaný přístup ke všem klientům. V České republice aktuálně funguje již třicet Center duševního zdraví.

Protidrogová politika

Na základě zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jsou svěřeny některé kompetence týkající se protidrogové politiky také obcím. Obec v rámci své samostatné působnosti provádí protidrogovou politiku na území obce a má možnost zřídit funkci místního koordinátora pro protidrogovou politiku. V její pravomoci je zakázat na svém území kouření a užívání elektronických cigaret či konzumaci, prodej a podávání alkoholu. K takovým opatřením může obec přistoupit v zákonem^[15] stanovených případech přijetím obecně závazné vyhlášky. Oblast protidrogové politiky se týká také hazardu, který může obec na svém území regulovat, a to na základě zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Opět k tomu může využít obecně závaznou vyhlášku, prostřednictvím které může hazardní hry na celém svém území zakázat úplně, nebo má možnost vyhradit konkrétní místa a čas, kdy hazardní hry provozovány být mohou. 

Důležitou součástí systému protidrogové politiky jsou adiktologické služby, které se zabývají prevencí, poradenstvím a léčbou závislostí. Mají multidisciplinární a multioborový charakter – stojí na sociálně-zdravotním pomezí. Jejich financování je shodně jako u sociálních služeb víceoborové, ač se zdroje v některých ohledech liší. Obce na provoz adiktologických služeb rovněž mnohdy ze svých rozpočtů přispívají. Přesto se adiktologické služby také potýkají s problémy ve financování a je tak možné do budoucna očekávat změny v nastavení financování.

Sociální pohřbívání

Další agendou v sociální oblasti, se kterou se obec může setkat, jsou sociální pohřby. Jedná se o povinnost obce zajistit pohřbení v případě, že není jiná osoba, která by pohřeb sjednala. Danou oblast má v gesci Ministerstvo pro místní rozvoj, které obcím poskytuje úhradu nákladů spojených s vypravením pohřbu. Pokud v době do 96 hodin od oznámení úmrtí osoby není ze strany žádné jiné osoby sjednán pohřeb, přechází tato povinnost na obec. Ta musí před samotným pohřbením nejprve ověřit všechny důležité právní akty související s oznámením úmrtí a zdokumentovat je. Přesný postup stanovuje vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj o postupu obce při zajištění slušného pohřbení.

Veřejné opatrovnictví

Na základě právní úpravy zakotvené v občanském zákoníku může soud rozhodnout o jmenování obce veřejným opatrovníkem v případě, že nenalezne žádnou jinou vhodnou osobu, kterou by ustanovil jejím opatrovníkem. Funkce veřejného opatrovníka je přenesenou působností, kterou obec nemůže odmítnout. Obec jako opatrovník má dbát na to, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi, a aby odpovídal i zvláštním opatrovancovým představám a přáním. K povinnostem veřejného opatrovníka dále náleží udržovat s opatrovancem v potřebném rozsahu pravidelný kontakt, projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Tato agenda je financována formou příspěvku na přenesenou působnost, s aktuální výší paušální částky 30 500 Kč na jednoho opatrovance.

Veřejně prospěšné práce

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dává obcím možnost zaměstnávat osoby v rámci tzv. veřejně prospěšných prací. Jedná se o jeden z nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, v rámci kterého jsou právě obce významnými aktéry. Veřejně prospěšné práce jsou dle zákonacharakterizovány jako „časově omezené pracovní příležitosti spočívající zejména v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činnostech ve prospěch obcí nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které vytváří zaměstnavatel nejdéle na 24 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, a to i opakovaně, k pracovnímu umístění uchazečů o zaměstnání. Pracovní příležitosti jsou vytvářeny na základě dohody s Úřadem práce, který na ně může zaměstnavateli poskytnout příspěvek.“^[16]Počet míst, které obce pro veřejně prospěšné práce mohou v jednotlivých regionech zřídit, je výsledkem jednání poradních sborů ředitelů kontaktních pracovišť Úřadů práce České republiky. Pokud má obec zájem o příspěvek na vytvoření pracovní příležitosti v rámci veřejně prospěšných prací, musí na Úřad práce ČR podat žádost. Tento příspěvek může být obci přiznán až do výše skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy zaměstnance umístěného na tyto práce (včetně pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění).

11.5 Závěrem

Obce mají klíčovou úlohu v sociální politice. Vzhledem k tomu, jak blízko jsou k občanům, mají velkou perspektivu znát jejich aktuální potřeby. Obce mají na jedné straně celou řadu možností, jak lokální sociální síť podporovat, na straně druhé je na ně však vyvíjen tlak, aby nahradily roli státu a zajistily sociální pomoc a podporu. Legislativní ukotvení těchto činností navíc není stále nijak silné.

Klíčovým aspektem sociální politiky je dostupnost sociálních služeb. Ta se snižuje s mírou izolovanosti a velikosti území. Přitom problémových osob neustále přibývá, kupí se jejich handicapy. Obce upínají svoji pozornost primárně na uspokojení potřeb seniorů, dětí a rodin, ostatní služby pak zajišťují nejbližší poskytovatelé sociálních služeb. Větší obce zřizují vlastní příspěvkové organizace, ty jsou však finančně velmi nákladné. Roste i počet obcí, které mají vlastní strategie sociální politiky, tzv. komunitní plány, případně alespoň dílčí koncepce (například podporované bydlení apod.).

Roste také význam místních komunit, které se podílejí na řešení problémových situací, a s tím i význam osob pečujících o blízkou osobu. V tomto bodě musíme případně konstatovat nedostatečnou systémovou podporu komunitní práce i pečujících osob, které často nevědí, kam se obrátit s žádostí o pomoc. Obojí jsou velmi důležitá témata, která si zaslouží naši pozornost. Místní komunity i pečující osoby totiž pomáhají obcím řešit problémy tam, kde je nízká dostupnost sociálních služeb.

Časté otázky

1) Co je možné považovat za sociální službu a v čem se liší od sociální práce?

Abychom mohli určitou podporu a pomoc považovat za sociální službu, musí být v první řadě registrovaná u krajského úřadu konkrétním poskytovatelem (právnická či fyzická osoba). Nejedná se tedy o občanskou či rodinnou výpomoc. Každá služba, která naplňuje svým charakterem definici zákona o sociálních službách, by měla být registrovaná. Sociální služba pak musí dodržovat standardy kvality sociálních služeb. Při vyhledání vhodné sociální služby pro klienta lze využít činnosti sociálních pracovníků, kteří často působí jako zaměstnanci obecních úřadů. Oproti tomu pracovníci v sociálních službách působí jako zaměstnanci poskytovatelů sociálních služeb. Sociální práce je v praxi často jakýmsi vodítkem k sociálním službám pro osoby, které je potřebují. I proto jsou u sociálních pracovníků kladeny vyšší nároky na jejich vzdělání (důležitá je alespoň základní orientace v několika oborech).

2) Co mám udělat, pokud chci zřídit pracovní místa na veřejně prospěšné práce?

Na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí je ke stažení soubor s názvem „Žádost o příspěvek na vytvoření pracovní příležitosti v rámci veřejně prospěšných prací“^[17], kterou musí obec vyplnit a podat (osobně či elektronicky) na příslušné pracoviště Úřadu práce ČR. Na základě podané žádosti a doložení potřebných dokladů a údajů projedná tuto žádost příslušná komise Úřadu práce ČR. Žádosti se buď vyhoví, přičemž následně dojde k uzavření písemné dohody mezi Úřadem práce a zaměstnavatelem, nebo žádosti vyhověno být nemusí. Při posuzování žádosti obce se hodnotí zejména hospodárnost, efektivnost a účelnost prostředků, které mají být ze státního rozpočtu na zřízení pracovního místa na veřejně prospěšné práce vynaloženy.

3) Jaký význam pro obce přináší komunitní plánování?

Komunitní plánování je metodou, která dokáže optimalizovat sociální síť na místní úrovni s ohledem na potřeby občanů a finanční prostředky, které může do tohoto systému veřejná správa investovat. Její klíčový význam spočívá v tom, že se na vzniku plánu podílejí všechny zainteresované strany.

Související předpisy (ve znění pozdějších předpisů)

V oblasti pracovního práva

• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
• zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce
• zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání
• zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů

V oblasti sociálního pojištění

• zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
• zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců
• zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců
• zákon č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření
• zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření
• zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů
• zákon ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách
• zákon ČNR č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
• zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
• zákon ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
• zákon ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění

V oblasti péče o zdraví

• zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů
• zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
• zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách

V oblasti státní sociální podpory

• zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů

V oblasti sociální pomoci

• zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
• zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
• zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi
• vyhláška č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi
• zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
• zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů
• zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
• vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách
• vyhláška č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně právní ochraně dětí
• vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením

Ostatní oblasti

• zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách
• zákon č. 273/2001Sb., o právech příslušníků národnostních menšin
• zákon č. 325/1999 Sb., o azylu
• zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů
• zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů
• zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách
• zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek
• vyhláška č. 277/2017 Sb., o postupu obce při zajištění slušného pohřbení

Strategické a koncepční dokumenty

• Doporučení pro obce a města pro předcházení tvorby a rozšiřování sociálně vyloučených lokalit se zdůrazněním zajištění potřeby bydlení
• Koncepce bydlení ČR 2021+
• Koncepce rodinné politiky 2017
• Koncepce sociálního bydlení ČR 2015–2025
• Koncepce včasné péče o děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí (Akční plán realizace)
• Národní plán podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2021–2025
• Národní strategie ochrany práv dětí 2021–2029 a Akční plán k naplnění Národní strategie
• Národní strategie prevence a snižování škod spojených se závislostním chováním 2019–2027
• Národní strategie rozvoje sociálních služeb pro období 2016–2025
• Rodinná politika na úrovni krajů a obcí (Metodické „doporučení” Ministerstva práce a sociálních věcí)
• Strategický rámec politiky zaměstnanosti do roku 2030
• Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů na období 2021–2030
• Strategie prevence kriminality v České republice na léta 2022–2027
• Strategie sociálního začleňování 2021–2030

Literatura a užitečné odkazy

• Analýza financování sociálních služeb, Praha: MPSV, 2019, MPSV. Dostupné zde.
• BLAŽEJ, A. Kvalita života z aspektu udržateľného rozvoja v 21. storočí. In Kvalita života a rovnosť príležitostí-z aspektu vzdelávania dospelých a sociálnej práce. Prešov: Filozofická fakulta Prešovské univerzity v Prešově; 2005. ISBN 80-8068-425-1.
• ČELEDOVÁ, L., ČEVELA, R. Laskavý průvodce po sociálních dávkách. Ilustroval Magdalena FIALOVÁ. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2019. ISBN 978-80-246-4410-3.
• ČESKÉ SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ. Principy a definice. Dostupné zde
• Financování sociálních služeb v České republice, Praha: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2020. Dostupné zde
• FRANCOVÁ, H., NOVOTNÝ, A. Sociální politika v základech. V Praze: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-125-3.
• KLIMENTOVÁ, E. Sociální politika pro sociální pracovníky II. Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, ISBN: 978-80-244-3625-8.
• KOLEKTIV AUTORŮ. Průvodce procesem komunitního plánování. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2004. ISBN 80-86878-03-1.
• KREBS, V. Sociální politika. 5. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-585-4.
• Legislativa a systém sociálně-právní ochrany. In: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2022. Dostupné zde
• LUX, M., MIKESZOVA, M., SUNEGA, P. Podpora dostupnosti bydlení pro lidi akutně ohrožené sociálním vyloučením – mezinárodní perspektiva a návrhy opatření v ČR. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2010. ISBN 978-80-7330-176-7.
• MANDYS, J. Role veřejné správy při plánování a rozvoji sociální politiky na regionální úrovni. In. Profesionalita, perspektivy a rozvoj sociální práce: sborník z konference IX. Hradecké dny sociální práce Hradec Králové 27. až 28. září 2013. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. ISBN 978-807435-359-8.
• MANDYS, J. ŠANDA, M., ŠIMÁČEK, M. Sociální bydlení jako nástroj moderního rozvoje. In REGION IN THE DEVELOPMENT OF SOCIETY 2018. Brno: Mendelova univerzita v Brně; 2019. ISBN: 978-80-7509-658-6.
• MANDYS, J., BAŤA, R., FUKA, J., ŠANDA, M., KŘUPKA, J., SOBOTKA, M. Podkladová analýza k lokální koncepci sociálního bydlení v obci Křižánky. Pardubice: Univerzita Pardubice; 2018.
• MANDYS, J., KAŠPAROVÁ, M., SEDLÁK, P., MAŠTÁLKA, M., KNĚZÁČKOVÁ, R., SOBOTKA, M., KŘUPKA, J., ŠÁNDOROVÁ, Z., ŠANDA, M., SYNKOVÁ, H. Dostupnost bydlení v Pardubicích. Závěrečná výzkumná zpráva. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta ekonomicko-správní, 2019.
• MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Vyd. 3. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0211-0.
• Národní strategie rozvoje sociálních služeb pro období 2016–2025, Praha: MPSV, 2015. Dostupné zde
• Otázky a odpovědi k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a k zákonu č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách. Praha: MPSV. Dostupné zde
• PHILLIPS, D. Quality of Life: Concept, Policy and Practice. London: Routledge, 2006. ISBN 978-0-415-32355-0.
• POSPÍŠIL, D., SOKAČOVÁ, L. A KOL. Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015–2025. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2016. 160 s. ISBN 978-80-7421-122-5.
• PROGRAMOVÝ TÝM PROJEKTU EQUAL 0076. Deset kroků procesem komunitního plánování. Metodický sešit 1: Deset základních kroků v procesu komunitního plánování a příprava prostředí pro pořízení komunitního plánu. Ústí nad Labem: Centrum komunitní práce. 2006.
• Průvodce sociálním pohřbem, Praha, MMR, 2018. Dostupné zde
• Příručka praxe sociální práce, Praha: MPSV, 2021. Dostupné zde
• ŠTEGMANNOVÁ, I., JECH, J., BORKOVEC, Z.: Sociální problematika a role obce. In: Příručka pro člena zastupitelstva po volbách v roce 2018, s. 107-116. Praha: Svaz měst a obcí ČR, 2018. Dostupný zde
• ŠTYGLEROVÁ, T, NĚMEČKOVÁ, M., ŠIMEK, M. Stárnutí se nevyhneme. Dostupné z: zde
• TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-680-3.
• VAĎUROVÁ, H., MŰHLPACHR, P. Kvalita života: teoretická a metodologická východiska. Brno: Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3757-7.
• VASKOVÁ, V., ŽEŽULA, O. Komunitní plánování – věc veřejná. Jak zjistit co lidé opravdu chtějí? Jak zlepšit život v obci? Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2002. ISBN 80-86552-30-6.
• ZATLOUKAL, L. Plánování rozvoje sociálních služeb metodou komunitního plánování. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008.
• ZEMAN, J.: Studie financování pečovatelských služeb, zpracovaná v rámci projektu Rozvoj dostupnosti a kvality sociálních služeb v Královéhradeckém kraji II. Dostupné zde

Poznámky po čarou

^[1] zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

^[2] https://www.mpsv.cz/web/cz/pusobnost-mpsv

^[3] https://www.uradprace.cz/web/cz/socialni-poradce

^[4] https://www.mpsv.cz/documents/20142/955203/ssz_cr_cz.pdf/0a28b312-2beb-34c7-b447-487dedb42c92

^[5] https://www.mpsv.cz/pomoc-v-hmotne-nouzi

^[6]https://www.uradprace.cz/davky-pro-osoby-se-zdravotnim-postizenim3

^[7] https://www.uradprace.cz/prispevek-na-peci

^[8] https://www.uradprace.cz/web/cz/nepojistne-socialni-davky-letaky

^[9] vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách

^[10] https://www.mpsv.cz/socialni-sluzby-1

^[11] zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

^[12]https://www.mpsv.cz/metodiky-deset-kroku-procesem-komunitniho-planovani-

^[13] https://www.mpsv.cz/web/cz/planovani-socialnich-sluzeb

^[14] Senioři a politika stárnutí (mpsv.cz)

^[15] zák. č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek

^[16] zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

^[17] https://www.mpsv.cz/-/zadost-o-prispevek-na-vytvoreni-pracovni-prilezitosti-v-ramci-verejne-prospesnych-praci