9. Veřejný pořádek a bezpečnost

O bezpečnosti, jako pojmu, panují celkem jasné představy a v průzkumech priorit českého občana obsazuje „pocit bezpečí doma a na ulici“ přední příčky. Veřejný pořádek si však vykládáme rozmanitěji. Bude tedy užitečné citovat autoritu – Nejvyšší správní soud: „Veřejný pořádek je normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné[1].“ Když jste se ucházeli o hlasy místních občanů, určitě jste jim neopomněli nabídnout takové řízení obce, které na pořádek a bezpečnost náležitě dbá. A protože to občas nebývá jednoduché, je dobré se v problematice zorientovat.

Propojení místní samosprávy, veřejného pořádku a bezpečnosti vyplývá v základních rysech
z Ústavy České republiky a výslovně také ze zákona o obcích. Dílčí aspekty veřejného pořádku a bezpečnosti upravují další předpisy. To vše dohromady ukládá řadu povinností a oprávnění v samostatné i přenesené působnosti obcí. Do veřejné správy místních záležitostí veřejného pořádku a bezpečnosti se promítá množství někdy i protichůdných veřejných a soukromých zájmů, zejména občanů obce. Jejich vzájemné vyvažování v místě a čase činí problematiku poměrně náročnou.

9.1 Obecně závazné vyhlášky o veřejném pořádku

Pravomoc obcí (zastupitelstev) vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky (OZV) je zakotvena přímo v Ústavě.[2] Zákon o obcích[3] poté uvádí, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti OZV k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků;
k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství; k ochraně životního prostředí, zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti.[4] Další oblasti, ve kterých může obec ukládat povinnosti OZV, pak mohou stanovit zvláštní zákony (například upravení pravidel pro pohyb psů na veřejném prostranství[5] (tuto regulaci by obec mohla podřadit třeba i pod záležitosti veřejného pořádku). OZV však nemůže odlišně upravovat to, co je již kogentně upraveno v zákonech, tedy předpisech vyšší právní síly. Nelze tak například OZV povolit kouření v restauracích, neboť zákon to výslovně zakazuje.

Pokud jde o první zmíněnou oblast regulace, tedy veřejný pořádek, zákon o obcích demonstrativně (neúplným výčtem) uvádí, že OZV lze zejména stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány.

Uvedená ustanovení mají poměrně obecný charakter a při jejich konkretizaci sehrála významnou úlohu samotná normotvorba obcí a rozhodovací činnost Ústavního soudu. Na tomto místě nemůžeme opomenout zlomový nález Ústavního soudu[6] (tzv. Jirkovský nález), kterým Ústavní soud změnil svůj dosavadní přístup a umožnil vydávat OZV na základě ústavního zmocnění, v mezích zákona o obcích (jímž je stanoveno pole působnosti obcí)[7], bez nutnosti dalšího, speciálního zákonného zmocnění. Samozřejmě však platí, že OZV musí splňovat obecná kritéria kladená na právní předpisy (určitost, srozumitelnost, předvídatelnost atd.).

Z praxe: Určitost norem obsažených v OZV je jedním ze základních požadavků jejich ústavnosti. Normy obsažené ve vyhláškách musí být vyložitelné za použití obvyklých interpretačních postupů. To však neznamená, že vyhlášky musí být stejně precizní jako například zákony. Hranice nezbytné určitosti je však velice tenká. K tomu se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 28/09: „…Ústavní soud předesílá, že od měst a obcí (zejména menších obcí) nelze očekávat, že své právní předpisy budou formulovat ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci. Na stranu druhou však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování.“

V souvislosti s OZV o veřejném pořádku padají často dotazy k problematice veřejného prostranství. Na rozdíl od pojmu veřejný pořádek jde o legální definici obsaženou přímo v zákoně: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“[8] Ústavní soud k tomuto vymezení dodal, že může jít o prostor, který je předmětem veřejnoprávního, ale i soukromoprávního vlastnictví[9]. Ústavní soud[10] dále konstatoval, že pokud se obec rozhodne vymezit veřejné prostranství ve vlastní OZV, může se od ustanovení zákona o obcích odchýlit pouze v upřesnění, jaké další prostory přístupné každému bez omezení představují v dané obci veřejné prostranství. Ještě je třeba doplnit, že obce mohou regulovat OZV také činnosti, které se sice neodehrávají na veřejných prostranstvích, ale jejich důsledky se zde projevují[11]. Při regulaci je třeba myslet na co nejpřesnější vymezení zákazů tak, aby nedocházelo ke sporům a adresáti i samotné obce s tím neměli aplikační problémy.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích i nadále formuje vydávání OZV. Je velice důležité, abyste si v zastupitelstvu uvědomili, že schvalováním OZV tvoříte právní předpisy, a tedy pamatovali na to, že:

• regulace OZV nesmí zasahovat do pole působnosti, které nebylo obcím svěřeno,
• regulace OZV nesmí nepřiměřeně zasahovat do zaručených práv adresátů (např. významně omezovat vlastnické právo apod.).

Orientaci v množství judikátů napomáhají mimo jiné materiály, které se průběžně zveřejňují na webu Odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra[12]. Při vydávání OZV ve věcech veřejného pořádku rozlišujeme několik typových oblastí, které lze v souladu se zákonem o obcích[13] nepochybně regulovat, a několik oblastí, kde je regulace nepřípustná, popřípadě sporná. V žádném případě ovšem nejde o úplný výčet.

Které oblasti lze regulovat?

V současné době můžete jako člen zastupitelstva obce uvažovat o OZV v oblasti veřejného pořádku, a to například v těchto konkrétních oblastech:

• zákaz konzumace alkoholu na některých veřejných prostranstvích;
• regulace používání zábavní pyrotechniky;
• rušení nočního klidu;
• stanovení podmínek pro pořádání veřejnosti přístupných akcí, zejména pak sportovních a kulturních;
• regulace chovu zvířat a pravidla pro pohyb psů a jiných zvířat;
• ochrana a údržba zeleně;
• rozdělávání a udržování otevřených ohňů;
• zákaz žebrání;
• zákaz prostituce;
• regulace výherních hracích přístrojů a jiných podobných loterií;
• jízda na skateboardu a kolečkových bruslích na veřejných prostranstvích, která nejsou pozemními komunikacemi;
• regulace provozní doby pohostinských zařízení.

Ústavnost těchto typových OZV ve většině případů potvrdil Ústavní soud, popřípadě ji lze dovodit. Nelze ovšem vyloučit přípustnost také typově jiných OZV, které by svým účelem směřovaly k ochraně veřejného pořádku a naplňovaly příslušná ustanovení zákona o obcích[14].

Které oblasti nelze regulovat?

V současnosti není možné vydávat OZV například:

• k provozu zařízení obce, které slouží potřebám veřejnosti (koupaliště, hřiště atd.) – tyto záležitosti by zpravidla měly upravovat běžné provozní řády (nikoliv forma OZV);
• k regulaci jízdy na skateboardech a kolečkových bruslích na veřejných prostranstvích, která jsou pozemními komunikacemi;
• k evidenci přechodného pobytu v obci.

Nařízení o tržním řádu

Živnostenský zákon[15] zmocňuje obce k vydávání tržních řádů, nikoliv ovšem formou OZV
v samostatné působnosti, ale formou nařízení v přenesené působnosti. Byť tedy existují názory, že tato oblast patří samosprávě, platná legislativa ji zařazuje pod státní správu, což musí obce respektovat.

Na základě a v mezích příslušného ustanovení živnostenského zákona mohou obce prostřednictvím nařízení regulovat nabídku a prodej zboží či služby mimo provozovnu určenou k tomuto účelu kolaudačním rozhodnutím. To se týká zejména tržnic, ale také podomního prodeje. Obce jsou oprávněny také zakázat některé formy prodeje zboží nebo služby prováděné mimo provozovnu v obci nebo její části.

9.2 Přestupky

Podle zákona o odpovědnosti za přestupky^[16] se přestupkem rozumí společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen, a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Zákon o odpovědnosti za přestupky sice nemůžeme považovat za komplexní kodex přestupkového práva (neobsahuje například skutkové podstaty přestupků), obsahuje ale obecnou hmotněprávní i procesněprávní úpravu přestupků. Přestupková agenda patří výlučně do přenesené působnosti obce.

Přestupky proti veřejnému pořádku

Skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku a proti pořádku v územní samosprávě vymezuje zákon o některých přestupcích^[17]. Je však zřejmé, že nemůže pokrýt veškeré skutkové podstaty přestupků, které mohou veřejný pořádek narušit. Jak už jsme zmínili, obce jsou oprávněny v samostatné působnosti vydávat řadu OZV, jejichž účelem je i ochrana veřejného pořádku. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu^[18] ovšem nelze OZV vytvářet nové skutkové podstaty přestupků nebo nové sankce. Sankce za porušení povinností stanovených v OZV je tedy možné ukládat pouze na základě zákona^[19]. Proto zákon o některých přestupcích výslovně stanovuje, že přestupkem je i porušení povinností stanovených v OZV. Za takový přestupek lze uložit pokutu až do 100 000 Kč či tzv. omezující opatření (například zákaz navštěvovat určená veřejně přístupná místa nebo místa, kde se konají sportovní, kulturní a jiné společenské akce).

Co mohu jako zastupitel dělat, zjistím-li přestupek?

Pokud jako zastupitel obce (stejně jako jakákoliv jiná osoba) nabydete informace o tom, že byl přestupek spáchán, jste oprávněn podat o tom oznámení obecnímu (městskému) úřadu, Policii ČR nebo obecní (městské) policii. Je však třeba zdůraznit, že zákon o odpovědnosti za přestupky^[20] stanoví jednoletou či tříletou promlčecí^[21] dobu (podle závažnosti přestupku), ve které je správní orgán oprávněn přestupek projednat.

Jako zastupitelé se můžete rovněž dostat do situace, kdy přistihnete pachatele přestupku při činu. Nejvyšší správní soud konstatoval^[22], že kterákoliv osoba je oprávněna chránit
v sociálních interakcích práva chráněná zákonem a na základě a v mezích institutu nutné obrany (popř. krajní nouze) zadržet pachatele, aby pak mohla oprávněná osoba zjistit jeho totožnost, jestliže by jinak bylo právo poškozeného zmařeno.

Kdo projednává přestupky?

Zákon^[23] uvádí, že k projednávání přestupků mohou být povolány příslušné obecní úřady, komise, popřípadě jiné správní orgány podle zvláštního právního předpisu. Zřízení přestupkových komisí není povinné a je tedy pouze alternativou k rozhodování obecního úřadu. Jinými správními orgány podle zvláštního zákona mohou být například úřady práce nebo katastrální úřady.

Jestliže je podezřelým z přestupku člen zastupitelstva obce, jejíž orgán je příslušný k projednání přestupku, nadřízený správní orgán (většinou krajský úřad) musí pověřit řízením o přestupku orgán jiné obce ve svém správním obvodu.

Vedle standardního řízení o přestupku je možné přestupek za určitých okolností[24] projednat také příkazem na místě prostřednictvím příkazového bloku^[25] nebo příkazem^[26]. Pokuty příkazem na místě ukládají a vybírají správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, a dále orgány určené zákonem o odpovědnosti za přestupky nebo jiným zákonem (Policie ČR a obecní policie)^[27].

Veřejnoprávní smlouva s jinou obcí

Veřejnoprávní smlouva, kterou se přenáší příslušnost k projednávání přestupků, představuje tzv. koordinační smlouvu podle páté části správního řádu. Obec tedy může uzavřít veřejnoprávní smlouvu s obcí s rozšířenou působností nebo s obcí s pověřeným obecním úřadem, v jejímž správním obvodu se nachází. Obec může veřejnoprávní smlouvou přenést pouze veškerou příslušnost k projednávání přestupků a nemůže si tedy některé ponechat^[28]. Uzavření takovéto veřejnoprávní smlouvy musí schválit příslušný krajský úřad.

Zmíněná veřejnoprávní smlouva musí být písemná, musí obsahovat rozsah přenášené působnosti, způsob úhrady nákladů na její výkon a dobu trvání smlouvy. Veřejnoprávní smlouvu je nutné zveřejnit na úředních deskách obcí, které jsou stranami této smlouvy, a ve věstníku právních předpisů kraje. Pokud mezi stranami veřejnoprávní smlouvy vzniknou spory, je oprávněn je řešit krajský úřad, popřípadě Ministerstvo vnitra. Tyto správní orgány jsou rovněž oprávněny zrušit veřejnoprávní smlouvu, pokud se dostala do rozporu s právními předpisy.

Řízení o přestupcích

Také řízení o přestupcích upravuje zákon o odpovědnosti za přestupky^[29], přičemž jeho ustanovení jsou vůči správnímu řádu speciální (nestanoví-li tedy zákon o odpovědnosti za přestupky něco jiného, uplatní se ustanovení správního řádu). Procesněprávní úprava zákona o odpovědnosti za přestupky tak není komplexní. Řízení o přestupcích ovládá zásada oficiality, zahajuje se tedy z úřední povinnosti, a to jak na základě vlastních poznatků správního orgánu, tak i na základě podnětů třetích osob.

V řízení o přestupku se uplatní do značné míry obdobné principy jako v trestním právu procesním. Platí tedy presumpce neviny, právo obviněného vyjadřovat se ke všem skutečnostem a podkladům rozhodnutí či navrhovat důkazy, a to po celou dobu řízení. Zjistit skutečný stav věci je na správním orgánu.

Účastníkem přestupkového řízení je v prvé řadě obviněný, za určitých okolností pak poškozený, pokud uplatnil nárok na náhradu škody, a někdy také vlastník věci, která může být (nebo byla) zabrána. Správní orgán může v přestupkovém řízení využít předvolání, předvedení či předběžná opatření. Samotné řízení se koná za účasti obviněného z přestupku a je ovládáno zásadou ústnosti a neveřejnosti.

Pokud byla při spáchání přestupku způsobena škoda, lze ji v řízení o přestupku uplatnit a správní orgán může za podmínek stanovených zákonem o odpovědnosti za přestupky^[30] uložit obviněnému povinnost škodu poškozenému nahradit.

Řízení o přestupku v prvním stupni může skončit zastavením řízení či rozhodnutím ve věci. Řízení se zastaví například tehdy, pokud se zjistí, že se skutek vůbec nestal, popřípadě nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku atd.^[31] Pokud správní orgán vydává rozhodnutí ve věci, tak ve výroku uvede vedle obecných náležitostí také další náležitosti vyžadované zákonem o odpovědnosti za přestupky^[32], například popis skutku, jeho právní kvalifikaci a vyslovení viny. Při určení druhu a výměry správního trestu správní orgán přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, přičemž bere v úvahu polehčující a přitěžující okolnosti^[33].

9.3 Obecní policie

Obecní policie se zřizuje a případně ruší na základě OZV. Řídí ji starosta nebo pověřený člen zastupitelstva. Obecní policie představuje, ve smyslu příslušného zákona[34] a zákona o obcích, fakultativní (nepovinný) orgán obce. Byť má tedy obecní policie nezastupitelnou roli při zajišťování veřejného pořádku v obci, je na vůli obce, zda ve své samostatné působnosti obecní policii zřídí, popřípadě zda její funkci nahradí veřejnoprávní smlouvou s jinou obcí.
V každém případě ochrana veřejného pořádku patří mezi úkoly obce v samostatné působnosti[35].

Obecní policii tvoří (vedle čekatelů a ostatních zaměstnanců) zejména strážníci. Strážník je povinen zasáhnout, pokud je páchán trestný čin nebo přestupek, a to i mimo pracovní dobu (pokud je ohrožen život, zdraví nebo majetek), avšak na území vlastní obce (nebyla-li uzavřena zmíněná veřejnoprávní smlouva s jinou obcí)[36].

Strážník je oprávněn:

• požadovat vysvětlení,
• požadovat prokázání totožnosti,
• předvést osobu,
• odebrat zbraň,
• zakázat vstup na určité místo,
• otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor,
• odejmout věc,
• použít technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla,
• zabezpečovat dopravu osob do zdravotnického zařízení nebo do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice, 
• vstupovat do živnostenských provozoven, do herny, kasina a dalších prostor, kde jsou provozovány hazardní hry,
• použít donucovací prostředky, psa a služební zbraň.

Zásah strážníka (použití donucovacích prostředků) musí být vždy přiměřený povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání.[37] Strážník tak například zpravidla nemůže při situaci, kdy chodec přechází přechod na červenou, využít hrozby namířenou služební zbraní.

Strážníci obecní policie se podílejí na úkolech v bezpečnosti silničního provozu. Jsou oprávněni zastavovat vozidla, měřit jejich rychlost a udělovat pokuty příkazem na místě za některé druhy přestupků.

9.4 Spolupráce obcí a Policie ČR

Podle zákona o Policii České republiky[38] může útvar policie určený policejním prezidentem, respektive příslušným krajským ředitelstvím, uzavřít písemnou koordinační dohodu s obcí nebo městskou částí hlavního města Prahy ke společnému postupu při zabezpečování místního veřejného pořádku. Praktickým projevem takových dohod jsou společné hlídky policistů a strážníků. Jedná se o nástroj, díky kterému lze dát spolupráci mezi obcí a Policií ČR jasný a pravidelný základ. Povaha těchto koordinačních veřejnoprávních smluv ovšem neodpovídá veřejnoprávním smlouvám podle správního řádu. Úkolem těchto dohod není přenášet výkon vlastní působnosti z obce na Policii ČR nebo naopak. Cílem je sdílená odpovědnost za záležitosti veřejného pořádku, kterou má Policie ČR a obecní policie. Úloha Policie ČR předcházet narušování veřejného pořádku je totiž podpůrná, hlavní působnost má obec (respektive obecní policie, pokud je zřízena). Teprve tehdy, pokud není obec schopna zajistit veřejný pořádek vlastními silami, nastupuje působnost Policie ČR.

Kromě toho platí, že Policie ČR je oprávněna požadovat od orgánů obce pomoc, a to zejména v podobě podkladů a informací. Orgány obce pak mají povinnost žádosti podané na základě zákona o Policii ČR[39] vyhovět. Policie informuje orgány obce o skutečnostech, které se dotýkají jejich činnosti a mohou vést k ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti[40]. Starosta je oprávněn požadovat po Policii České republiky spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku[41].

Z praxe: Příkladem spolupráce jsou například společné hlídky pražských strážníků a Policie ČR. Ty operovaly v centru Prahy a měly zasahovat především proti kapsářství, drogovému dealerství a prostituci.

9.5 Shromažďování občanů

Shromažďování občanů upravuje zákon o právu shromažďovacím[42], který dává občanům
v souladu s Ústavním pořádkem ČR právo na pokojné shromažďování. Jde o jedno ze základních politických lidských práv.

Důležité je, že nikoliv každé srocení davu na veřejném prostranství je shromážděním. Shromáždění má sloužit k vyjadřování názorů, myšlenek, postojů atd. Často jsou však jako shromáždění oznamovány i čistě komerční či kulturní akce, což není v souladu se zákonem (viz i dále – hudební produkce).

V závislosti na rozsahu shromáždění se o problematiku starají obecní úřady, obecní úřady obcí II. typu, krajské úřady, popřípadě Ministerstvo vnitra. Shromáždění ovšem nejsou těmito orgány povolována, jsou jim pouze oznamována. Nařízením obce lze určit místa a dobu, ve kterých lze konat shromáždění bez oznámení. V určitých dalších případech není třeba ani oznámení, jako třeba v případech církevních shromáždění nebo shromáždění jmenovitě pozvaných v uzavřených budovách.

Shromáždění oznamuje tzv. svolavatel, a to nejméně pět dní před konáním shromáždění (méně pouze v odůvodněných případech, což může být například potřeba urychleně reagovat na aktuální situaci, kdy by pětidenní lhůta zmařila účel shromáždění). Nepřihlíží se ovšem k oznámením, která byla podána déle než šest měsíců před konáním shromáždění. Správní orgán posuzuje shromáždění s ohledem na zachování veřejného pořádku, bezpečnosti, ústavnosti a zákonnosti účelu shromáždění. Správní orgán může za splnění podmínek stanovených v zákoně rozhodnout o omezení formy shromáždění tak, že stanoví omezující podmínky, například se to týká místa konání, času či zvolené trasy.  Obce tak mohou lépe reagovat na případná problematická shromáždění již v předstihu, kdy nejsou naplněny podmínky pro zákaz shromáždění. S ohledem na zákonnost a ústavnost účelu shromáždění (respektive z důvodů podle zákona o shromažďování) lze shromáždění zakázat. Zákaz shromáždění však bude vždy krajní možností. Obec by měla zvážit, zda nepostačuje stanovení omezujících podmínek pro shromáždění. Správní orgán tak musí učinit bezodkladně, nejpozději do tří pracovních dnů ode dne oznámení o shromáždění. Probíhající shromáždění může být správním orgánem nebo příslušníkem Policie ČR rozpuštěno ze zákonem stanovených důvodů, pokud například účastníci shromáždění páchají trestné činy nebo shromáždění směřuje k výzvě popírat osobní, politická či jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, náboženské vyznání atd. Pouhá skutečnost, že shromáždění nebylo oznámeno, byť oznámeno být mělo, však sama o sobě nezakládá důvod pro jeho rozpuštění. Shromáždění může být rozpuštěno jen tehdy, jestliže nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz.[43] Rozpuštění shromáždění je vždy otázkou pečlivého zvažování skutečného účelu a průběhu shromáždění, přičemž důvody zrušení shromáždění musejí být účastníkům oznámeny.

Za průběh shromáždění odpovídá svolavatel, který k plnění svých povinností využívá pořadatele. Pro všechny tyto osoby, stejně jako pro účastníky shromáždění, stanovuje zákon povinnosti, jejichž porušení může být rovněž přestupkem.

Podrobnější informace uspořádalo Ministerstvo vnitra v Manuálu pro obce k zákonu o právu shromažďovacím[44]. Za pozornost stojí problematika kolize dvou shromáždění, která byla upravena novelou zákona o právu shromažďovacím z roku 2016[45]. Má-li se na stejném místě a ve stejnou dobu konat jiné shromáždění nebo veřejnosti přístupný kulturní, sportovní nebo jiný společenský podnik a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby nebo místa konání shromáždění, může správní orgán stanovit podmínky konání shromáždění. Stanovení těchto podmínek nesmí bránit v konání nebo splnění účelu dříve oznámeného shromáždění. Pokud nedošlo k dohodě mezi svolavateli nebo by stanovení podmínek konání „konkurenčních“ shromáždění bylo zjevně neúčelné, může správní orgán později oznámené shromáždění zakázat. Z toho plyne, že zákon o právu shromažďovacím neupřednostňuje určité typy shromáždění před jinými. Je-li zájem konat více shromáždění, která časově a místně kolidují, pak je de facto zvýhodněn ten, kdo podal oznámení o shromáždění jako první. Judikatura však dovodila, že pokud dříve ohlášené shromáždění je koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat daný prostor a čas jiným shromážděním, nepožívá takové shromáždění právní ochrany a později oznámené shromáždění nemůže být pro pouhou kolizi zakázáno[46].

Obce se často potýkají s problematikou hudebních produkcí. Jelikož výkon práva shromažďovacího slouží k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek, nebude většinou klasická hudební produkce pod pravidla tohoto zákona spadat (nebude se tedy jednat o shromáždění). Vždy je však nutné zvážit konkrétní účel akce. Například koncert spojený s vyjádřením politických názorů již pod pravidla zákona o právu shromažďovacím spadat může. Podrobněji k problematice hudebních produkcí se dočtete v materiálu Ministerstva vnitra nazvaném Přehled právní úpravy vztahující se k pořádání akcí typu technoparty[47].

Za zmínku také stojí, že v covidové době bylo právo na pokojné shromažďování omezováno (až zakazováno), a to nejdříve na základě usnesení vlády a poté na základě mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví.[48]

Časté otázky

1) Lze považovat za veřejné prostranství i část veřejně přístupného parku v centru obce, který patří soukromé osobě? Ano. Podle zákona[49] je veřejným prostranstvím i park, který je každému přístupný bez omezení, slouží tedy obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

2) Může přestupková komise projednat přestupek urážky na cti, aniž by u poškozeného zjistila, zda s projednáním souhlasí? Ne. Až na výjimky lze projednání přestupku urážky na cti zahájit a v již zahájeném řízení pokračovat pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku. Pokud je poškozených víc, postačí souhlas jednoho z poškozených.

3) Lze si v obci rezervovat čas a místo shromáždění dne 1. května na pět let dopředu a znemožnit tak shromáždění konkurujícímu subjektu? Ne. Podle zákona[50] se k oznámením shromáždění, které svolavatel podá dříve než 6 měsíců přede dnem konání shromáždění, nepřihlíží.

 Související předpisy

• Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
• Listina základních práv a svobod
• zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
• zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
• zákon č. 84/1990 Sb., o shromažďování
• zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii
• zákon č. 128/2000 Sb., o obcích
• zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
• zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR
• zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze
• zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (tabákový zákon)
• zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)
• vyhláška Ministerstva vnitra České republiky č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii
• vyhláška Ministerstva vnitra České republiky č. 444/2008 Sb., o zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání strážníka, čekatele a strážníka obecní policie

Literatura a užitečné odkazy

• Bohadlo, D., Brož, J., Kadečka, S., Průcha, P., Rigel, F., Šťastný, V. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022. 596 s. ISBN 978-80-7676-419-4.
• Bohadlo, D., Potěšil, J., Potměšil, J.: Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 224 s. ISBN: 978-80-7400-413-1.
• Damohorský, M.; et al.: Právo životního prostředí. Vyd. 3. Praha: C. H. Beck, 2010. 678 s. ISBN 978-80-7400-338-7.
• Frumarová, K. et al.: Správní trestání. Praha: Leges, 2018. 400 s. ISBN 978-80-7502-250-9.
• Furková, P.; et al.: Tvorba obecně závazných vyhlášek: Praktický průvodce pro obce.Praha: C. H. Beck, 2013. 398 s. ISBN 978-80-7400-470-4.
• Hendrych, D.; et al.: Správní právo: Obecná část. Vyd. 9. Praha: C. H. Beck, 2016. 600 s. ISBN 978-80-7400-624-1.
• Jemelka, L., M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1162 s. ISBN 978-80-7400-498-8.
• Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. 1048 s. ISBN 978-80-7400-751-4.
• Jemelka, L., P. Vetešník.: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. 1056 s. ISBN 978-80-7400-772-9.
• Jurníková, J.; et al.: Správní právo: Zvláštní část. Vyd. 6. Brno: Muni press, 2010. 399 s. ISBN 9788021048478.
• Kliková, A., Havlan, P., Chadima, M., et al. Správní řád. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. 650 s. ISBN 978-80-7478-943-4.
• Kopecký, M., Průcha, P., Havlan, P., Janeček, J., Balounová, J. Zákon o obcích. Komentář. 4. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022. 368 s. ISBN 978-80-7676-302-9.
• Kopecký, M.: Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, 364 s. ISBN 978-80-7552-720-2.
• Kopecký, M.: Správní právo. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021. 576 s. ISBN 978-80-7400-820-7.
• Kühn, Z. et al.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. 1104 s. ISBN 978-80-7598-479-1.
• Manuál Ministerstva vnitra pro obce k zákonu o právu shromažďovacím [online]. Dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/extremismus-manual-pro-obce-k-zakonu-o-pravu-shromazdovacim.aspx
• Mates, P.; et al.: Základy správního práva trestního. Vyd. 7. Praha: C. H: Beck, 2017. 272 s. ISBN 978-80-7400-680-7.
• Odbor dozoru a kontroly Ministerstva vnitra ČR [online]. Dostupné z www.mvcr.cz/odk2
• Ondrušová, M., Vytopil, P., Ondruš, R.: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Leges, 2018. 776 s. ISBN 978-80-7502-212-7.
• Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. 1152 s.
• Prášková, H.: Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017. 448 s. ISBN 978-80-7502-221-9.
• Prášková, H.: Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013. 446 s. ISBN 978-80-7400-456-8.
• Přehled právní úpravy vztahující se k pořádání akcí typu technoparty [online]. Odbor dozoru a kontroly Ministerstva vnitra. Dostupný z http://www.mvcr.cz/soubor/prehled-pravni-upravy-vztahujici-se-k-poradani-akci-typu-technoparty.aspx

Poznámky pod čarou

[1] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-6

[2] čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky

[3] zákon č. 128/2000 Sb., o obcích

[4] konkrétně srov. § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[5] § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání

[6] nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06

[7] § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[8] § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[9] například nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02

[10] nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 44/06

[11] nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/06

[12] http://www.mvcr.cz/odk2/

[13] § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[14] § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[15] § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon

[16] § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[17] § 4 a § 5 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

[18] nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 9/97

[19] § 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích

[20] § 30 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[21] Podmínky běhu, stavení a přerušení promlčecí doby stanoví § 31 a § 32 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[22] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010–87

[23] § 60 a § 61 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[24] Konkrétní okolnosti, kdy lze rozhodnout příkazem či příkazovým blokem, obsahují § 90 a násl. zákona

č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[25] § 92 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[26] § 90 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[27] § 91 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[28] § 105 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[29] § 60 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[30] § 89 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[31] § 86 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[32] § 93 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

[33] § 35 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich 

[34] zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii

[35] § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[36] Jediná výjimka, kdy strážník může vykonávat svou působnost i mimo území obce, je při zabezpečení dopravy osob do zdravotnického zařízení nebo do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice (§ 17a zákona
č. 553/1991 Sb., o obecní policii).

[37] § 18 odst. 4 a 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii

[38] § 16 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR

[39] § 18 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR

[40] § 15 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR

[41] § 103 odst. 4 písm. d) zákona č. č. 128/2000 Sb., o obcích

[42] zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím

[43] To však nic nemění na tom, že svolání či pořádání neoznámeného shromáždění může být posouzeno jako přestupek.

[44] Dostupný na webu Ministerstva vnitra www.mvcr.cz v sekci Dokumenty – Bezpečnostní hrozby, extremismus.

[45] zákon č. 252/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů

[46] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013, čj. 2 As 60/2013-26

[47] http://www.mvcr.cz/soubor/prehled-pravni-upravy-vztahujici-se-k-poradani-akci-typu-technoparty.aspx

[48] Srov. např. opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. března 2020 č.j. MZDR 12745/2020-1, kterým bylo nahrazeno usnesení vlády ze dne 15. března 2020 č. 215

[49] § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

[50] § 5 odst. 2 zákona č. 84/0190 Sb., o právu shromažďovacím