14 . Životní prostředí

Obsah kapitoly

Ať už je vaše obec velká či malá, vždy musí řešit nakládání s odpady od občanů, ochranu ovzduší, půdy, vody a zvířat nebo rostlin. Jak osvícení jste vy, zastupitelé, tak kvalitní je i péče o tuto velmi důležitou součást života lidí. Nejen moderní metody a nástroje, ale i vůle místních obyvatel chovat se ohleduplně k okolí určuje úroveň životního prostředí. Výdaje obecního rozpočtu v této oblasti bývají jednou z nejvýznamnějších položek. A nejde přitom jen o naplňování povinností výslovně uložených zákonem či o „hašení“ problémů vzniklých ze dne na den, ale jde i o prostředky vynakládané v zájmu budoucích generací. Rychlá a levná řešení záležitostí životního prostředí bývají často velmi krátkozraká a v mnoha případech se v konečném důsledku velmi prodražila. Ne nadarmo jsou základními principy při ochraně životního prostředí prevence, předběžná opatrnost a náprava co nejblíže u zdroje příčiny problému. Každé řešení proto velmi pečlivě zvažujte, využívejte pomoci odborníků a vnímejte názory veřejnosti.

14.1 Odpady

Každý občan bez výjimky produkuje odpady. Každá obec a město, tedy i vaše, má jako jednu ze základních povinností postarat se o odpady vyprodukované v místních domácnostech. Od 1. ledna 2021 je v platnosti nový zákon o odpadech[1], který je pro tuto oblast základním předpisem. Přizpůsobuje se změnám právní úpravy nastavené Evropskou unií. K zákonu byla vydána vyhláška o podrobnostech nakládání s odpady, dále je vydán formou ministerské vyhlášky tzv. Katalog odpadů a je vydána řada metodických pokynů a odborných doporučení. [2]

14.1.1 Plány odpadového hospodářství

Obec nebo město má možnost nakládání s odpady naplánovat, a to formou Plánu odpadového hospodářství (POH). Tento dokument schvalovaný obvykle zastupitelstvem obce má obsahovat analýzu dosavadní situace nakládání s odpady (zejména současné i předpokládané množství produkovaných odpadů, možnosti jeho využití v obci a jeho okolí) a na základě toho formulovat návrhy opatření ke zvýšení využití odpadů jako materiálové nebo energetické suroviny. To znamená určit potřebné investice (systémy sběru a svozu, zařízení aj.), způsoby nakládání s odpady aj. POH kraje musí být v souladu
s POH státu.[3]

14.1.2 Systém obce nakládání s odpady

Obec je původcem a vlastníkem odpadu od okamžiku, kdy osoba odloží odpad na místo obcí k tomuto účelu určenému. Obec je povinna přebrat veškerý komunální odpad (KO) od nepodnikajících fyzických osob (výjimka nastává v případě, kdy obec zavede poplatek za odkládání komunálního dopadu z nemovité věci na základě kapacity soustřeďovacích prostředků dle zákona o místních poplatcích[4], pak je povinna přebírat směsný komunální odpad v množství odpovídajícím kapacitě těchto soustřeďovacích prostředků). Obec je následně odpovědná i za způsob využití, resp. odstranění odpadů odložených v rámci jejího systému.

Směsný komunální odpad

Co se v obci nevytřídí na tříděné složky (zejména papír, plast, sklo, kovy, jedlé oleje a tuky, rostlinný bioodpad, textil), je tzv. směsným (zbytkovým) komunálním odpadem (SKO). Ten tvoří v současnosti zhruba 5560 % běžné produkce odpadů z domácností. Z něho okolo 60-70 % (záleží na regionu a dostupných kapacitách ke svozu a zpracování vytříděných odpadů) končí na skládkách odpadů, část se ho využívá pro výrobu elektrické či tepelné energie v zařízeních pro energetické využití odpadů (ZEVO).

Z hlediska výše skládkovacího poplatku a uplatnitelné „třídící“ slevy[5], musí obec v průběhu roku sledovat přesné množství, které uložila na skládku nebo na více skládek. Za obec může provádět evidenci svozová firma na základě pověření ve smlouvě o dodávkách služeb v odpadovém hospodářství. Obec poté musí dokládat množství odpadů, které uložila na skládce mimo služby prováděné svozovou firmu.

Tříděný odpad

Evropské předpisy a tím i zákon o odpadech zásadně požadují posilování třídění a materiálového využití komunálních odpadů od občanů, aby tím bylo docíleno co nejvyšší cirkulace již použitých (druhotných) surovin a omezení využívání primárních surovin těžených přímo v přírodě. I proto je nutností, aby obce
a města intenzifikovaly způsoby třídění odpadů od občanů a omezovaly směsný komunální odpad. K tomu vede mj. pravidelné sledování a vyhodnocování vytříděných složek KO a přehled o počtech
a rozmístění sběrných nádob, o jejich zaplněnosti a frekvenci svozu a jejich výtěžnosti.

Všechny vytříděné složky komunálních odpadů končí ve speciálních zařízeních (třídicí linka, kompostárna, bioplynová stanice aj.). Tam se z nich vytváří buď druhotná surovina (materiál do výroby), nebo produkt, popřípadě energie. Kromě zmíněných složek komunálního odpadu může obec nastavit formou obecně závazné vyhlášky nakládání se stavebním odpadem, vyprodukovaným při drobné stavební činnosti obyvatel. Ten není součástí komunálního odpadu, a proto lze jeho sběr od občanů zpoplatnit zvlášť od běžného poplatku za komunální odpad.

Obce od r. 2025 mají povinnost vytřídit recyklovatelné složky (tj. plast, papír, sklo, kovy, textil, rostlinný bioodpad, jedlé oleje a tuky) alespoň v poměru 60 % z celkového množství KO (od r. 2030 alespoň 65 %, od r. 2035 alespoň 70 %). Při nesplnění těchto procentních kvót hrozí obci sankce od státu, a to až do nápravy nezákonného stavu.

Povinnost obcí – určení míst pro oddělené soustřeďování KO

Celoročně zajistit sběr biologického odpadu rostlinného původu ze zahrad (zejm. tráva, listí) a domácností (zbytky z přípravy jídel), pokud není v obci zavedeno komunitní kompostování. Dále papír, plast, sklo, kovy, jedlé oleje a tuky a od r. 2025 také textil.

Minimálně 2x ročně zajistit sběr velkoobjemových odpadů (např. nábytek) a nebezpečných odpadů (např. barviva, chemikálie, léčiva). Tyto druhy odpadů musí obec, kde není sběrný dvůr, řešit alespoň formou mobilního svozu a sběru od občanů a s pomocí odborné (oprávněné) firmy je legálně odstranit.

Obec může nastavit tento systém odpadového hospodářství prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, v níž zejména stanoví, na jaké druhy jsou občané a návštěvníci obce povinni třídit komunální odpad, do jakých nádob a na jakých místech ho odevzdávat, případně v jakých termínech. Pokud obec vyhlášku nevydá, musí takový systém nastavit rozhodnutím příslušného orgánu obce (obvykle starosta nebo rada svým rozhodnutím vyvěšeným na úřední desce) a průběžně veřejně jej sdělit jeho uživatelům.

Další povinnosti obce

Informovat občany nejméně 1x ročně o systému nakládání s komunálním odpadem v obci, o celkové hmotnostní produkci odpadů, třídění jednotlivých složek a ekonomických ukazatelích tohoto systému (celkové náklady, příjmy z poplatků, příjmy z odměn od spolupracujících subjektů, např. EKO-KOM, kolektivní systémy na zpětný odběr vysloužilých elektrovýrobků). Občany lze informovat prostřednictvím zpravodajů, informace na úřední desce nebo způsobem umožňujícím dálkový přístup (např. webové stránky).

Zákon upravuje také školní sběry papíru, plastů nebo kovů z domácností. Škola je vlastníkem odpadů, ale obec je jeho původcem (vzniká od nefyzických podnikajících osob na území obce v organizaci, kterou zřizuje obec). Škola má povinnost předat své obci, na jejímž území se nachází, údaje o hmotnosti převzatých druhů odpadů a zároveň o zařízeních určených pro nakládání s odpady, kterým převzaté odpady předala, za předchozí kalendářní rok.

Z praxe: Svaz měst a obcí ČR podporuje nejen třídění odpadů, ale i další způsoby jejich využití, např. energetické využití, jelikož jde o jeden z možných a ověřených způsobů nakládání s odpady obvyklý v jiných vyspělých zemích Evropy (např. Rakousko, Německo, Švýcarsko, Švédsko, Nizozemsko aj.).

Odpady od občanů se sbírají několikerým způsobem. Tříděný odpad mohou občané standardně odevzdat do barevných kontejnerů s větším objemem (plast – žlutý, papír – modrý, barevné sklo – zelený, čiré sklo – bílý, kovy – šedivý, bioodpad – hnědý), které obce umisťují na veřejná prostranství. Popřípadě podle místních zvyklostí přidělují do domácností zvláštní nádoby s menším objemem – popelnice, a stanovují dobu a frekvenci jejich svozu. Rostlinný bioodpad lze rovněž odkládat na obcí určené místo (plochu), obdobně jako u velkoobjemového a stavebního odpadu, vždy však musí odpad průběžně odvážet k ekologickému zpracování příslušná firma. Nebezpečný odpad musí naopak přijít pouze do speciálního uzavřeného kontejneru nebo ho lze předat specializované firmě.

Způsob a frekvenci sběru komunálních odpadů, tj. velikost a druh nádob, četnost svozu, druhy tříděných odpadů si určuje každá obec sama podle svých podmínek. Poměrně rozšířený způsob sběru a třídění odpadů ve městech a obcích představuje sběrný dvůr s obsluhou. Jde o osvědčený a efektivní způsob, který má sice na počátku nároky na vyšší vstupní náklady (zejména je třeba vhodně velká a dopravně přístupná plocha, vybavení sběrnými nádobami, zázemí pro obsluhu), ale z dlouhodobého hlediska se tato investice vyplácí. Občané vaší obce mohou v tomto dvoře odevzdat téměř veškeré odpady, které vyprodukují.

Minimalizuje se tak riziko, že by je odkládali na jiná, nevhodná místa, například do škarpy, lesů, potoků, což je zakázáno a přísně trestáno. V takovém případě jde totiž o nepovolenou tzv. černou skládku, za což může být její viník v případě odhalení potrestán pokutou podle zákona o odpadech a zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Pachatele se však většinou nepodaří odhalit a vaše obec fakticky musí takovou černou skládku objevenou na svém území odstranit na své – dost často nevratné – náklady. Nejde o zákonnou povinnost obce, ale obec tím vyřeší v rámci obecné odpovědnosti za správu území tento problém. Jinak by totiž černá skládka mohla i nadále hyzdit danou obec, případně by se mohla i rozrůstat a problém by se zvětšoval, zejména pokud by obsahovala nebezpečné odpady. Takové situaci lze předejít také tím, že se na území obce umístí veřejné odpadkové koše, aby nejen občané, ale zejména návštěvníci a turisté neměli tendence své odpadky odhazovat do přírody, a tím vytvářet potenciální černou skládku.

Místa s frekventovaným nebo potenciálním výskytem černých skládek lze z preventivních důvodů sledovat pomocí systému kamer či fotopastí, vhodná je rovněž namátková kontrola takových míst pracovníky obce. Provozovat kamerový systém je však obec oprávněna toliko za účelem ochrany vlastního majetku, nikoli za účelem předcházení a odhalování pouliční kriminality, vandalismu apod. Oprávnění provozovat kamerový systém za účelem dohlížení na veřejný pořádek, vyšetřování a odhalování přestupků je oprávněna obecní policie (vedle Policie ČR). Problematiku instalování kamerového systému je vhodné konzultovat s Ministerstvem vnitra nebo Úřadem pro ochranu osobních údajů.

14.1.3 Jak nakládání s odpady financovat a jak zajistit fungování odpadového hospodářství

Nejen z rozpočtu obce, ale i s pomocí vašich občanů lze krýt náklady na odpadové hospodářství. Zákon o místních poplatcích připouští dvě formy, jak vybírat peníze od obyvatel. Obec si musí vždy pro své území vybrat pouze jeden způsob, nelze je kombinovat.

První z nich, nejobvyklejší (využívá jej zhruba 2/3 měst a obcí), je poplatek za obecní systém odpadového hospodářství – tzv. paušál za osobu nebo také za obslužnost. Ten lze stanovit buď na jednu fyzickou osobu s trvalým pobytem ve vaší obci, nebo na vlastníka rekreačního objektu (dům, byt), kde není hlášena žádná fyzická osoba k trvalému pobytu, a to pro daný rok, přičemž jeho horní hranice je dána zákonem na 1 200 Kč. Občan s trvalým pobytem i vlastník nemovitosti platí roční poplatek stanovený obecně závaznou vyhláškou, která určuje nejen výši, ale i formu a splatnost poplatku. Obec může také stanovit osvobození od poplatku nebo úlevy na poplatku (pro vybrané skupiny obyvatel – např. senioři, děti v roce narození apod.).

Vůči celkovým nákladům na odpady lze postavit i příjmy, například z příspěvku na podporu třídění odpadů poskytovaného autorizovanou obalovou společností EKO-KOM, a. s, či jiných organizací, které podporují třídění odpadů nebo spolupracují s obcí (například při zpětném odběru elektrozařízení – ASEKOL, Elektrowin, Ekolamp. Ecobat, REMA, RETELA aj.). I to ovlivňuje rozhodnutí zastupitelstva
o konečné výši poplatku na jednoho občana. Zastupitelstvo má totiž možnost využít maximální hranice, nikoliv povinnost stanovit poplatek za odpady co nejvyšší. Rovněž tak zastupitelstvo může stanovit plné či částečné osvobození z povinnosti hradit poplatek pro některé skupiny obyvatel, například pro držitele průkazu ZTP/P.

Druhou formou zpoplatnění služeb pro občany za jejich odpady je podle zákona o odpadech poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Poplatníkem je opět fyzická osoba, která má v nemovité věci bydliště nebo vlastník nemovitosti, kde nemá bydliště žádná fyzická osoba. Při minimálním základu dílčího poplatku 10 kg/měsíc/občan nebo 60 litrů/měsíc/občan a při nastavení max. sazeb poplatku 6 Kč/kg nebo 1 Kč/litr může být stanoveno 720 Kč/rok. Tento poplatek, odvozující se od reálné produkce odpadů v dané obci, může obec stanovit trojím způsobem:

  1. Poplatek za hmotnost odpadu – občané platí za skutečně vyprodukované kilogramy směsného KO;
  2. Poplatek za kapacitu nádoby – občané platí za svoz nádoby směsného KO podle jejího max. objemu, tj. jako by měli vždy plnou nádobu a nechali ji pokaždé vyvézt;
  3. Poplatek za kapacitu soustřeďovacích prostředků – stanovení potřebné kapacity objemu nádob v litrech vs. frekvence svozu. Není určeno, z jakých nákladů by se měl poplatek stanovit. Mohou se zde ale promítnout všechny náklady na odpadové hospodářství obce a je jen na obci, jakou výši stanoví.

Odpady, které občané odevzdají na určená místa, do nádob nebo do sběrného dvora, se musí v souladu se zákonem o odpadech zpracovat (využít) nebo odstranit. To v drtivé většině případů obce zabezpečují ve spolupráci s odbornou firmou. Obec si ji vybírá podle svých požadavků a potřeb a za poskytované služby jí platí. Podmínky a způsob výběru takové firmy podléhají zákonu o veřejných zakázkách[6]. O veřejných zakázkách pojednává 6. kapitola této příručky.

Další možností je zřídit si svou nebo ve spolupráci s jinými obcemi technickou komunální společnost. Jde o řešení, které se už uplatňuje v jiných evropských zemích v oblasti vodohospodářství a v turistickém ruchu. Funguje ale už i v některých regionech České republiky, například na jižní Moravě, na Vysočině a na Plzeňsku. Jde o dobrovolnou cestu na principu tzv. meziobecní spolupráce, jak ji předvídá i zákon
o obcích. Díky tomu pak mohou obce splnit snadněji a s menším nákladem řadu administrativních i věcných regulací daných zákonem o odpadech nebo evropskými předpisy. Obce poté mají rozhodující vliv na chod společnosti a přehled o fungování svého odpadového hospodářství. Je zde uplatněn tzv. princip „in-house“ výjimky, která opravňuje zadavatele postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách. Což znamená, že se za zadání veřejné zakázky nepovažuje uzavření smlouvy, kterou uzavírá veřejný zadavatel s jím ovládanou právnickou osobou jako dodavatelem.

14.1.4 Orgány odpadového hospodářství

Jak stanovuje zákon[7], veřejnou správu v odpadovém hospodářství vykonávají zejména Ministerstvo životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí, Celní správa, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo zemědělství, Policie ČR, Celní správa aj. Základní působnost však mají zejména obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady, které vedou celou řadu řízení a evidencí. Například povolování provozu výkupen odpadů, kompostáren či bioplynových stanic podléhá souhlasu krajského úřadu, přičemž obec je účastníkem řízení o vydání povolení k provozu takového zařízení. Tím je v určité míře zajištěno, že obec, na jejímž území má takové zařízení působit, může sdělit své podmínky na jeho provozování a v případě povolení tak jeho činnost zohlednit při nastavování parametrů obecního systému nakládání s odpady (například kompostárny a bioplynové stanice, zpracovatelské kapacity na tříděný odpad).

Je tedy především na vás, zastupitelích, abyste rozhodovali, jaké dobré a k přírodě šetrné nakládání s odpady podporovat, v jaké míře se ve vaší obci bude odpad třídit a kolik bude obec od svých občanů za odpad vybírat. Nezapomínejte však na to, že jakékoliv změny v této oblasti jsou velmi závislé na postoji vašich občanů. Proto vždy pečlivě zvažujte jejich přijetí.

14.2 Voda

Při hospodaření s vodou je nutné vycházet především z přírodních podmínek, ve kterých se obec nachází. Obec může být ohrožena jak krátkodobým nadbytkem vody – povodněmi a záplavami, tak i jejím dočasným nebo dlouhotrvajícím nedostatkem – suchem.

14.2.1 Plány rozvoje vodovodů a kanalizací

Výstavba vodovodů a kanalizací se odvíjí od základního koncepčního dokumentu – krajského plánu rozvoje vodovodů a kanalizací. Plánujete-li výstavbu vodovodu nebo kanalizace, podívejte se
u příslušného krajského úřadu, zda je takový záměr pro vaši obec v tomto plánu zaznamenán. Bez toho by nebylo možné získávat souhlasná stanoviska některých dotčených orgánů a rovněž dotační podporu, pokud o ni obec na výstavbu chce žádat.

14.2.2 Pitná voda

Zásobování obyvatelstva pitnou vodou patří mezi priority zejména středních a větších obcí. Naprostá většina obcí a měst v ČR (zhruba 95 % obyvatel ČR v roce 2021) má možnost získávat pitnou vodu
z vodovodů, jejíž dodávky se pečlivě hlídají a kontrolují v souladu s hygienickými normami. V menších obcích se obyvatelé často zásobují vodou ze soukromých studní, což přináší pro uživatele nezbytné nároky. Především by měli mít povolení k odběru podzemních vod ze studně, také by měli alespoň jednou za rok kontrolovat kvalitu vody ve studni a pravidelně studny udržovat, v případě nepříznivých výsledků je i sanovat. Za odběr vody z vodovodu má jeho provozovatel právo vybírat úplatu – vodné, které se stanovuje zejména na základě ročních provozních nákladů.

Vodní zdroje, zvláště k zásobování obyvatelstva pitnou vodou do vodovodu, jsou velmi cenné. Proto jsou ze zákona o vodách chráněny a jejich okolí vymezují ochranná pásma, kde jsou některé činnosti zakázány.[8] Za každý odebraný kubík pitné vody z povrchových či podzemních zdrojů pitné vody se hradí úplata, ať již poplatek (podzemní zdroje) nebo cena (z povrchových zdrojů). Jde o nemalou částku, která se promítá do nákladů na provoz. Útěchou může být, že se z těchto akumulovaných prostředků financují veřejně prospěšná opatření – z poplatků za odběr podzemních vod podporují jejich příjemci, tj. kraje, výstavbu vodovodů a kanalizací, z vybrané ceny za odběr povrchové vody spolufinancují příjemci,
tj. státní podniky povodí, údržbu vodních toků v celém státě včetně realizace a údržby protipovodňových opatření.

14.2.3 Odpadní vody

Kromě dodávek vody je logické, že by obec měla mít nastavené řešení likvidace odpadních a srážkových vod. Splaškové odpadní vody jsou vody z domácností (z kuchyně, ze sociálních zařízení, z praní aj.), srážkové vody jsou vody z deště, stékající zejména z pozemních komunikací, ze střech a ze zahrad.

Se splaškovými vodami lze naložit pouze tak, že se řízeným a hlídaným odtokem buď odvádějí do čistírny odpadních vod nebo si majitel nemovitosti zvolí samostatné, legální řešení. Tato povinnost čeká majitele v případě, kdy není v obci zbudována splašková kanalizace. Za legální řešení se považuje jednak domovní čistírna odpadních vod (a to jak pro jednu či více domácností (tj. sdružené domovní čistírny odpadních vod), jejíž čisticí procesy splňují podmínky dané legislativou a technických norem (zejména koncentraci škodlivých látek ve vyčištěné odpadní vodě, jež se vypouští do vod povrchových či podzemních). Druhou možností je bezodtoková, zcela uzavřená vodotěsná jímka (většinou podzemní), která má pouze nátok splaškových vod z domácností a veškeré v ní akumulované vody se periodicky vyvážejí. Vyvážet odpadní vody z jímek lze jen na zařízení (například při městských čistírnách odpadních vod), které umí se splaškovým kalem legálně nakládat, a to pod pohrůžkou pokuty. Jiná samostatná řešení zákon o vodách[9] a zákon o vodovodech a kanalizacích[10] nepřipouštějí.

Splašková kanalizace je investičně náročné, ale systémové řešení, které předchází ekologickým škodám i mnoha problémům (třeba stížnostem sousedů na to, jakým způsobem odstraňují obyvatelé odpadní vody). A co je důležitější, z provozního hlediska jde o řešení pro běžného občana pohodlnější než samostatná řešení. Z dlouhodobějšího finančního hlediska je to i výhodnější, srovnáme-li cenu za údržbu a péči o domovní čistírnu odpadních vod nebo za vývoz bezodtokové jímky. Za užívání splaškové kanalizace je její provozovatel oprávněn vybírat stočné, které se stanovuje většinou na základě nákladů na provoz kanalizace a čistírny odpadních vod v dané obci.

Pokud jde o srážkové vody (dešťová voda), tak tu by měl v prvé řadě vlastník nemovitosti zadržovat a využívat na svém pozemku. Není-li to technicky možné (například nemožnost umístit akumulační či zasakovací jímku), pak lze využít možnosti napojit se do dešťové kanalizace v obci, je-li zřízena. I za její užívání může její vlastník (provozovatel) vybírat úplatu. Není-li zbudována dešťová kanalizace, lze dešťovou vodu (pouze však „čistou“, ničím znečištěnou) odvádět do recipientu (vodní tok) nebo ji odvést na vhodnou zasakovací plochu – na jiný pozemek po dohodě s jeho vlastníkem. V mnoha případech
u staré zástavby není jiná možnost než odvádět srážkové vody spolu s odpadními vodami jednotnou kanalizací za úplatu (stočné). V posledních letech se stále více realizují projekty na akumulaci dešťové vody v nádržích pro její pozdější využití na zálivku či případně pro užitkové účely (např. splachování v domácnosti, omývání či ochlazování zpevněných ploch), protože „pouhé“ svedení dešťové vody do potoka či řeky nebo její zasakování bez využití je z celkového pojetí nevyužitým potenciálem této důležité složky životního prostředí.

14.2.4 Provoz vodovodu a kanalizace

Vedení měst a obcí mají k zajištění zájmů obyvatel v ruce významný nástroj, mohou totiž na každý rok rozhodnout o konečné výši stočného a vodného, přičemž nemusí vždy stanovit jejich výši tak, aby kromě skutečného nákladu na provoz a obnovu vodohospodářské infrastruktury byl generován komerční zisk. Jde o možnost zastupitelstva nastavit takovou cenu, která bere ohled na aktuálně sociální a ekonomické možnosti obyvatelstva – odběratelů. Klíčové však je, pokud není vodovod či kanalizace přímo provozována obcí či její společností, zda s tímto způsobem bude souhlasit i soukromý provozovatel, resp. zda nebude požadovat určitou míru kompenzace (dorovnání) kryjící očekávaný zisk soukromého provozovatele (jde o podnikání, které se realizuje mimo jiné za účelem zisku). V optimálním případě by výše vodného a stočného, jakožto konečná cena pro spotřebitele, měla zahrnovat nejen veškeré provozní náklady, ale i prostředky na opravy a obnovu (modernizaci) příslušného vodohospodářského majetku.

Provoz vodovodu nebo kanalizace musí zabezpečovat odborně způsobilá osoba podle zákona o vodovodech a kanalizacích.[11] V mnoha městech a obcích tak činí buď soukromá firma nebo technická provozní firma založená městy a obcemi z území, které je pak touto firmou obsluhováno.

Z praxe: Jsou známy různé modely provozování. Například obce a města vlastní infrastrukturu (čistírnu odpadních vod, vodovodní a kanalizační řady), ale provoz zajišťuje jimi vybraný soukromý subjekt. Nebo si obec, případně sdružení obcí, zřídí vlastní odborně způsobilou firmu („technické služby“, „vodohospodářské sdružení“), do níž vloží infrastrukturní majetek a převede na ni i provozovatelská oprávnění a povinnosti včetně povolování vodovodních přípojek a výběru vodného a stočného.

Rozhodnutí, jakým způsobem záležitost řešit, je především na vás, členech zastupitelstva. Berte přitom v potaz zejména možnost aktivně ovlivnit bezpečnost, stabilitu, kvalitu a dlouhodobost dodávaných služeb a tomu odpovídající cenu pro občany.

14.2.5 Povodně

Všechny obce nebo města v ČR, která mohou být ohrožena povodněmi, by měla mít zpracovaný povodňový plán[12]. Je to dokument, který shrnuje základní popis území, vodní poměry, vymezuje zasažená území při povodních určité úrovně (obvykle pětiletá voda, dvacetiletá voda a stoletá voda), kritická místa a odpovědnost jednotlivých členů povodňové komise či dalších účastníků ochrany před povodněmi. Tento dokument rovněž uvádí postupy, jak se zachovat při dosažení nebo vyhlášení jednoho ze tří stupňů povodňové aktivity. Hlavními orgány, se kterými je třeba spolupracovat, je povodňová komise vaší obce, povodňová komise obce s rozšířenou působností, povodňová komise příslušného kraje, krajský hasičský záchranný sbor, policie a zdravotní služba (souhrnně integrovaný záchranný systém – IZS).

Obce na horních částech toku by vždy měly průběžně předávat informace o situaci obcím na dolním toku. Rovněž je vhodné informovat větší podniky, aby přizpůsobily provoz blížícímu se nebezpečí, případně uvolnily zaměstnance na přípravné a záchranné práce i vhodnou techniku k zabránění nebo odklízení škod. Náhradu za použití techniky, využití jiných zařízení a nápravu případné újmy hradí příslušná obec, pokud její povodňová komise takové požadavky na využití vznesla. Následně obec může požádat vládu, případně jiné instituce, například kraj, o refundaci těchto nákladů.

V zájmu prevence povodní zákon o vodách ukládá správcům povodí a vodních toků, vlastníkům
a uživatelům vodních děl a nemovitostí v okolí vodních toků a ploch udržovat a řádně pečovat o břehové porosty, nadbytečně neumisťovat do bezprostředního okolí vody velké předměty a nebezpečné látky.[13] Kdo povodeň zažil, tak ví, jaká je to prověrka odolnosti a připravenosti obce a jejích obyvatel na kritické situace.

14.2.6 Vodohospodářské orgány

Vidíte, že problematika nakládání s vodami je rozsáhlá a velmi odborná. Proto se jí zabývá mnoho orgánů, ať je to Ministerstvo životního prostředí (ochrana povrchových a podzemních vod a povodňová ochrana) nebo Ministerstvo zemědělství (vodovody a kanalizace, vodní toky – státní podniky povodí spravují velké i část drobných vodních toků). V praxi vykonávají státní správu ve vodním hospodářství především krajské úřady a obecní úřady (zejména s rozšířenou působností). Ty také vydávají povolení, vedou mnoho správních řízení a spolupracují s kontrolními orgány, zejména s Českou inspekcí životního prostředí. K vodní dopravě má působnost Ministerstvo dopravy, Ministerstvo zdravotnictví potom vymezuje podmínky provozování veřejných koupališť a Ministerstvo obrany má působnost ve vojenských újezdech.

14.3 Zeleň

Zeleň je všude, ať již přirozená nebo uměle vysazená, a proto samozřejmě nechybí ani ve vaší obci.
Z funkcí, které plní, uveďme především produkci kyslíku, ochranu před hlukem, klimatické a estetické působení. O jakoukoliv zeleň se má starat především její vlastník, tedy majitel pozemku nebo stavby, ze které zeleň vyrůstá (včetně například náspů, hrází).

Péče o zeleň na veřejných prostranstvích by měla být založena na racionálním přístupu s předvídatelností, jak bude za několik let až desetiletí vypadat. Znamená to analyzovat dosavadní situaci zeleně v obci a stanovit potřeby na její výsadbu a péči o ni ve výhledu několika příštích let. Tento tzv. systém sídelní (veřejné) zeleně (pasportizace) je vodítkem pro členy zastupitelstva a obyvatele, jak
o zeleň pečovat a jak plánovat její financování. Cílem je udržitelnost zeleně, zachování její bezpečnosti a naplňování všech jejích funkcí pro občany. Péče o zeleň[14] spočívá především v kosení travnatých ploch, údržbě (výsadbě, dosadbě, řezu, kácení neperspektivních kusů) stromů a keřů.

Kácení dřevin by mělo přicházet na řadu až po pečlivém zvážení a vyhodnocení, zda jsou pro ně pádné důvody (za takové důvody se nepovažuje například padající listí do okapů, mírné stínění apod.). Na kácení stromů o obvodu nad 80 cm (měřeno 130 cm nad zemí) nebo souvislých porostů dřevin (které nedosahují obvodu 80 cm) s plochou nad 40 metrů čtverečních je třeba mít povolení příslušného obecního úřadu v dané obci, kde se předmětná zeleň nachází. Ten před vydáním povolení posuzuje funkční a estetický význam dané dřeviny. Pokud je povolení vydáno, mělo by se kácet v době vegetačního klidu, tj. přibližně od přelomu října a listopadu do konce března. Na ovocné stromy rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku „zahrada“, „zastavěná plocha a nádvoří“ nebo „ostatní plocha“ se způsobem využití pozemku „zeleň“ není nutné povolení mít bez ohledu na velikost stromu.[15] Rovněž pro kácení dřevin (porostů) z důvodů pěstebních (obnova, výchovná probírka, údržba břehů, zabezpečování provozu energetických soustav plynu a elektřiny) není nutné povolení, ale je třeba tuto činnost písemně oznámit alespoň 15 dnů předem příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Ve výjimečných případech, kdy strom přímo ohrožuje zdraví či majetek (bezprostředně hrozí pád stromu – kmen je například náhle nakloněn vlivem podmáčení či větru), lze po zdokumentování akutního stavu (nejlépe fotografiemi) strom pokácet a poté do 15 dní po kácení věc oznámit na příslušném obecním úřadě obce s rozšířenou působností.

K dostatečné údržbě zeleně je třeba vyčlenit z obecního rozpočtu náležité prostředky. Běžnou údržbu zvládnou pracovníci obce, obecní technický podnik nebo dobrovolníci, místní spolky (třeba úpravu trávníků před domy). Péče o vzrostlé dřeviny už vyžaduje spolupráci odborníků – arboristů, kteří posoudí stav dřeviny a navrhnou optimální zásah, aby dřevina plnila co nejdéle své funkce. Jiní odborníci nejen výsadbu zeleně kvalifikovaně vyprojektují, ale posoudí její zdravotní, funkční a estetický stav nebo se postarají o naplánovanou výsadbu. I s jejich pomocí si uvědomíte, že dnes malý strom bude za několik let vypadat jinak a může zásadně ovlivnit své okolí (například nevhodně vysazené stromy a keře v křižovatkách brání bezpečnému rozhledu). To je důležité zejména na sadových a parkových plochách. Velmi často nevhodně vysazené stromy nebo zvolené druhy dřevin komplikují pozdější plány, například vedení inženýrských sítí. Udržovaná zeleň, její bezpečnost a její smysluplné zapojení do zástavby každou obec prezentuje, a proto zasluhuje vaši pozornost.

14.4  Ovzduší

14.4.1 Plošná ochrana ovzduší

Ochrana ovzduší se postupně stala poměrně sledovanou a důležitou součástí života každé obce. I proto je nutné znát zákon o ochraně ovzduší. Přípustnou úroveň znečištění ovzduší určují imisní limity[16]. Hodnoty imisních limitů nesmějí být překročeny a jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší včetně obecních úřadů, které se jimi řídí při své působnosti (například při vydávání závazných stanovisek obecních úřadů s rozšířenou působností podle zákona o ochraně ovzduší). Přípustná úroveň znečištění se však nevztahuje na ovzduší ve venkovních pracovištích, do nichž nemá veřejnost volný přístup. Zákon rozlišuje přípustnou úroveň znečištění od přípustné úrovně znečišťování, která je vyjádřena emisními limity a emisními stropy. K provedení zákona slouží některé vyhlášky.[17] 

Jelikož jedním z největších zdrojů znečištění ovzduší (až 1/3) zejména ve městech je automobilová doprava, má obec možnost vydat pro případy vzniku smogové situace regulační řád. Ten obsahuje opatření k omezení provozu silničních motorových vozidel. Regulační řád vydává obec formou nařízení
a zároveň o jeho vydání informuje veřejnost a Ministerstvo životního prostředí, které také obcím poskytuje odbornou pomoc. Rada obce může vydat rovněž opatření obecné povahy stanovující zónu s omezením běžného provozu motorových silničních vozidel, tzv. nízkoemisní zónu. Obsahem tohoto opatření je vymezení nízkoemisních zón a emisních kategorií vozidel, které mají povolen vjezd do této zóny. Případně také stanoví, že se omezení vjezdu do nízkoemisní zóny nevztahuje na osoby s trvalým pobytem na území nízkoemisní zóny, popřípadě na žádost povolí další individuální nebo trvalou výjimku uvedenou v zákoně.[18] Vjezd do nízkoemisní zóny je pak povolen pouze pro silniční motorová vozidla označená emisní plaketou s uvedením příslušné emisní kategorie. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností jsou pověřeny k distribuci těchto plaket, jejichž výrobu zabezpečuje Státní fond životního prostředí.[19]

14.4.2 Domácí topeniště

Zákon o ochraně ovzduší zakazuje spalovat v otevřených ohništích jiné než suché rostlinné materiály neznečištěné chemickými látkami. Obec může vyhláškou stanovit podmínky pro spalování těchto materiálů. Pokud se obec postará o jiný způsob jejich využití či odstranění (například sběr a následný odvoz ke zpracování), může vyhláškou spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi úplně zakázat.[20] Při stanovení podmínek nebo zákazu spalování obec přihlíží zejména k místním klimatickým podmínkám, úrovni znečištění ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě zástavby.

U nových staveb nebo při změnách staveb dosavadních má právnická nebo fyzická osoba povinnost (nevztahuje se na rodinné domy a objekty rodinné rekreace), je-li to technicky možné, využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem, pokud tedy energetický posudek neprokáže, že tento způsob využívání energie není ekonomicky přijatelný. Provozovatel stacionárního zdroje má povinnost minimálně jednou za tři kalendářní roky zkontrolovat prostřednictvím odborně způsobilé osoby technický stav a provoz tohoto spalovacího stacionárního zdroje, přičemž potvrzení o této kontrole si může vyžádat k předložení obecní úřad s rozšířenou působností.

Obecní úřad obce s rozšířenou působností (ORP) vydává závazné stanovisko k územnímu
a stavebnímu řízení a k řízení o vydání kolaudačního souhlasu u stacionárních zdrojů neuvedených v příloze zákona.[21] Aby se povinnosti dodržovaly, má ORP možnost kontrolovat a provést místní šetření u podnikatelských subjektů s právem přístupu ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu tohoto stacionárního zdroje. Po opakovaném důvodném podezření (například na základě podnětu) a písemném upozornění od ORP musí[22] umožnit kontrolu zdroje i nepodnikající provozovatel stacionárního zdroje umístěný v rodinném domě, bytě nebo stavbě pro rodinnou rekreaci. ORP dále projednává přestupky fyzických osob, právnických osob a fyzických osob podnikajících (a to i ve spolupráci s inspekcí životního prostředí) v ochraně ovzduší. Stejně jako kontrola, tak i řešení přestupků se týkají zejména menších stacionárních zdrojů.[23] Příjem z pokut uložených ORP je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokud pokutu uloží Česká inspekce životního prostředí, náleží obci, na jejímž území působí postižený provozovatel, polovina z uložené pokuty, přičemž příjem musí být účelově určen k ochraně životního prostředí.

Obecní úřad může do 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení vydat vyjádření k řízení vedenému krajským úřadem o vydání závazného stanoviska k umístění stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší na území obce.[24] Všechny orgány ochrany ovzduší mají podle zákona[25] zpřístupňovat veřejnosti srozumitelné informace, například o zdrojích znečišťování, o připravovaných opatřeních ke snížení úrovní znečištění a znečišťování či o podaných žádostech o závazné stanovisko a o vydaných závazných stanoviscích. Informace se mohou zveřejnit na úřední desce nebo na webovém portálu příslušného úřadu.

14.5 Půda, lesy, ochrana přírody, krajiny, živočichů a rostlin

14.5.1 Půda

Každá aktivita se odehrává v životním prostředí a vždy na nějaké ploše, případně pozemku a půdě.
A jelikož půdy, zejména té původní, přírodní, lesní nebo orné, je omezené množství, je třeba ji chránit. Neustále se totiž objevují požadavky a nároky na zábory půdy pro výstavbu, zejména novou infastrukturu a stavby pro bydlení, průmysl, sklady apod. I proto byla přijata řada právních předpisů, která tyto snahy
o zábory nezastavěné půdy regulují, zejména zákon o ochraně zemědělského půdního fondu[26] a stavební zákon[27].

Zemědělské pozemky (orná půda, trvalé travní porosty, vinice, chmelnice, sady, zahrady, rybníky pro chov ryb a drůbeže atd.) jsou zařazeny do tzv. zemědělského půdního fondu (ZPF). Za jejich vynětí ze ZPF (pro nezemědělské účely, jako jsou výstavba, výsadba lesa apod.) na dobu určitou (dočasné vynětí) nebo na dobu neurčitou (trvalé vynětí) se hradí poplatek neboli odvod. Výpočet výše odvodů vychází ze zákona o ochraně ZPF. Část odvodů ve výši 55 % je příjmem státního rozpočtu, 15 % jde do rozpočtu Státního fondu životního prostředí ČR a 30 % je příjmem rozpočtu obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází. Obec ho pak může použít jen pro zlepšení životního prostředí v obci a pro ochranu a obnovu přírody a krajiny. O vynětí půdy ze ZPF do 1 ha rozhoduje zpravidla obecní úřad obce s rozšířenou působností, u ploch mezi 1 až 10 ha rozhoduje krajský úřad a u ploch nad 10 ha rozhoduje Ministerstvo životního prostředí.

Kromě plošné ochrany zemědělské půdy (především proti nadměrným záborům) je v rámci udržitelnosti zemědělského hospodaření nezbytné dbát i na ochranu kvality půdy. Sem patří ochrana proti vodní a větrné erozi, proti kontaminaci škodlivými látkami zejména z hnojení a skladování, proti nadměrnému okyselení či zasolení půd, zhutnění apod. Nevhodné hospodaření na erozně ohrožených pozemcích (například nad obcí) může mít a zpravidla i má fatální následky. Do obce se ornice splavuje ve formě bahna, zaplavují se sklepy, poškozují nemovitosti atd. Přitom by stačilo na těchto pozemcích odpovědně hospodařit a nepěstovat například širokořádkové plodiny, jako je kukuřice či brambory, zabezpečit optimální vsakování deště do půdy například vytvořením meze či remízku ke zpomalení povrchového odtoku. Neudržované (neobdělávané) zemědělské pozemky mohou rovněž narušit ráz krajiny a znehodnotit kvalitní zemědělskou půdu, například nekontrolovaným šířením plevelů a jiných škodlivých organismů (hraboši, hmyz aj.). V takových případech je třeba jednat s vlastníkem pozemku, aby se zjednala náprava. Svou roli může hrát i možnost změnit způsob hospodaření, což může řešit obec s rozšířenou působností.

14.5.2 Lesy

Mnoho obcí a měst vlastní lesy, většinou kategorie hospodářské. Další kategorie, lesy ochranné (například vysokohorské lesy) a lesy zvláštního určení (v pásmech ochrany vod, na území národních parků, příměstské lesy se zvýšenou rekreační funkcí apod.), jsou zastoupeny v menšině. Každý vlastník lesa s výměrou nad 50 ha musí spravovat lesy podle zpravidla desetiletého lesního hospodářského plánu (LHP) a rovněž musí najmout na své náklady odborně způsobilou osobu, zabezpečující dohled nad hospodařením v lese (úmyslné – plánované a nahodilé – původně nezamýšlené těžby, vyjímání pozemků z lesního půdního fondu), což je odborný lesní hospodář (OLH). Vlastníci lesů do 50 ha nemusí takovou osobu najímat, ani nemusí mít LHP. Tyto povinnosti totiž za ně vykonává stát ve formě lesních hospodářských osnov (LHO), většinou státní podnik Lesy ČR. Kdo konkrétně slouží těmto malým vlastníkům jako odborný lesní hospodář, lze zjistit v příslušné obci s rozšířenou působností (ORP).

Obce jako vlastnící lesa mají dle zákona o lesích vést lesní hospodářskou evidenci (LHE), jejíž souhrnné údaje předávají do 31. března následujícího roku na místně příslušné ORP, které je do konce dubna předá Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa (ÚHÚL) jako podklad do Centrální evidence systému.

Aby se omezila nepovolená těžba dřeva nebo se zabránilo nevhodnému chování osob v lese, může ORP ustanovit lesní stráž na návrh vlastníka lesa, která má statut úřední osoby. Kompetence ve státní správě lesů náleží ORP, krajským úřadům a Ministerstvu zemědělství. Ministerstvo životního prostředí je orgánem vrchního státního dozoru v lesích a nadřízeným orgánem České inspekce životního prostředí, která[28] vykonává významnou dozorovou činnost v lesích, ukládá pokuty za přestupky, opatření k nápravě atd.

Obce jako takové vystupují zejména v pozici vlastníků nebo dotčených osob – navrhovatelů změn, například při záměru změnit kategorii lesa. Spolupráce mezi orgány státní správy lesů, obcemi, vlastníky, hospodáři, odborníky i veřejností je nezbytně nutná zejména při řešení kalamitních stavů, například velkoplošných polomech po větrné vichřici, v případě enormního výskytu dřevokazných škůdců (zejména lýkožrout, kůrovec, chroust). Bez náležité spolupráce by tyto situace nebylo možné zvládnout, což by zásadně ohrozilo přírodní bohatství v České republice.

14.5.3 Ochrana živočichů a rostlin

Základní ochrana živočichů a rostlin je zakotvena již v Ústavě ČR[29], na to navazuje řada mezinárodních dohod a nově i předpisů Evropské unie, jejímž členem se ČR stala v roce 2004. Tomu je přizpůsoben i zákon o ochraně přírody a krajiny. Jeho účelem je přispět za účasti krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitosti forem života, přírodních hodnot, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji.

Obce vystupují při ochraně přírody a krajiny jako aktivní hráči, jsou povinnými účastníky jako vlastníci pozemků, ochránci veřejného pořádku a správci území při mnoha správních řízení vedených podle zmíněného zákona[30]. Orgány státní ochrany přírody jsou povinny spolupracovat s obcemi, předkládat jim požadované podklady a informace, poskytovat potřebná vysvětlení k zásahům do přírody i způsobům její ochrany, zejména pokud takové zásahy mohou nepříznivě ovlivnit prostředí v obci nebo omezit její obyvatele. Obecní úřady jsou orgány ochrany přírody a jsou jim svěřeny zejména následující pravomoci a působnosti:

Obecní úřady

  • rozhodují o povolení kácet dřeviny rostoucí mimo les, ukládají náhradní výsadbu a vedou přehled pozemků vhodných pro náhradní výsadbu, to vše s výjimkou území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních rezervací, přírodních památek a ochranných pásem těchto zvláště chráněných území,
  • vedou přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách v obvodu své územní působnosti s výjimkou území národních parků a jejich ochranných pásem.

Pověřené obecní úřady

  • s výjimkou území národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací, přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních památek a jejich ochranných pásem, vojenských újezdů vydávají závazná stanoviska k zásahům do registrovaných významných krajinných prvků a registrují významné krajinné prvky (mimo evropsky významné lokality – EVL),
  • vydávají rozhodnutí o vyhlášení památných stromů, vydávají souhlasy k ošetřování památných stromů, povolují výjimky ze zákazů u památných stromů či ruší ochranu památných stromů,
  • vydávají souhlas ke zřizování nebo rušení veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin mimo zastavěné území obcí.

Obecní úřady obcí s rozšířenou působností

  • ve svém správním obvodu s výjimkou území národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací, přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních památek a jejich ochranných pásem, vojenských újezdů vydávají závazná stanoviska k zásahům do významných krajinných prvků vymezených ze zákona (mimo EVL),
  • vydávají závazná stanoviska k odlesňování a zalesňování pozemků nad 0,5 ha a k výstavbě lesních cest a lesních melioračních systémů,
  • rozhodují o stanovení odchylného postupu při ochraně ptáků,
  • přijímají oznámení o kácení dřevin a rozhodují o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení dřevin,
  • rozhodují o povolení k rozšiřování geograficky nepůvodních druhů,
  • vydávají souhlasy k umisťování a povolování staveb a k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz,
  • v případě chráněných ptáků vydávají osvědčení o tom, že jde o živočicha odchovaného v lidské péči, vedou evidenci vydaných osvědčení a ověřují původ,
  • vykonávají státní dozor v ochraně přírody a krajiny,
  • ukládají pokuty za přestupky na úseku ochrany přírody a krajiny; výnosy pokut uložených obecním úřadem obce s rozšířenou působností jsou příjmem rozpočtu obce a mohou se využít jen pro zlepšení životního prostředí a pro ochranu přírody a krajiny v obci,
  • uplatňují stanoviska k územním plánům a regulačním plánům z hlediska své přenesené působnosti a dále z hlediska přenesené působnosti obecních úřadů a pověřených obecních úřadů,
  • vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody (tzv. zbytková působnost).

Dalšími orgány ochrany přírody jsou krajské úřady, správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, Česká inspekce životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí.

K ochraně a udržitelnosti fauny i flory významně přispívají kromě státních (veřejných) institucí i občané sami, a to zejména formou spolkové činnosti. Je tu řeč o myslivcích, rybářích, včelařích či jiných prospěšných organizacích. Tato sdružení nemalou měrou chrání ekologicky i společensky cenné lokality. Na aktivity těchto organizací, které na území vaší obce mohou také působit, se vztahují kromě obecných pravidel i další zvláštní právní předpisy, například zákon o myslivosti.

Většina lesních a zemědělských pozemků v extravilánu obce je zahrnuta do nějakého honebního společenství – sdružení vlastníků honebních pozemků, čímž je vymezena honitba. Na těchto pozemcích zabezpečuje hospodaření s volně žijícím zvířectvem příslušný myslivecký spolek, který má pozemky od honebního společenstva předány k užívání (například v nájmu). V souvislosti s myslivci pomiňme často přehnané a mylné představy o střelbě na „vše živé“. Tito lidé se starají především o dostatek krmiva pro zvěř v zimním období, budují a chrání vhodné lokality k zahnízdění některých druhů ptáků (například koroptve, kachny). Jsou také cennými nositeli zpráv o tom, co se v lese vůbec děje, případně i iniciátory změn hospodaření v lese. Myslivecké spolky jsou nositeli tradic a zvyků uvážlivého přístupu k přírodě. Významné je jejich osvětové působení zvláště při výchově školní mládeže, aby věděla, jak se v lese chovat, jak reagovat na přítomnost zvířete apod. Zvěř se v honitbě loví jen v určitých obdobích (například mimo dobu hájení příslušného druhu zvěře) a za určitých podmínek. Lovec musí mít především úřední oprávnění k užití střelné zbraně (zbrojní průkaz) a povolenku, jinak by šlo o pytlačení.

Obdobnou funkci mají i rybářské spolky. Spravují vymezený rybářský revír, do něhož často spadají i obecní (městské) rybníky. Lov na vodě, tedy rybaření, je možné pouze na základě platné povolenky od příslušného rybářského spolku, které je uživatelem daného rybářského revíru. Ke kontrole oprávnění k lovu může ORP ustanovit na návrh uživatele rybářského revíru rybářskou stráž (obdobně jako mysliveckou stráž). Tento úřad rovněž vydává základní povolení k lovu – rybářský lístek s celostátní působností, dokladující, že jeho držitel zná základní pravidla lovu na vodě (povolené způsoby lovu, doby hájení ryb apod.). Až poté může získat povolenku – povolení k lovu. Obdobným způsobem se povoluje lov u myslivců, tj. nejprve myslivecký lístek a poté povolenka (souhlas) příslušného mysliveckého spolku (uživatele honitby) k lovu v dané honitbě.

14.6 Veřejné osvětlení

Ač se to nezdá, je veřejné osvětlení poměrně důležitou součástí životního prostředí, a to nejen z hlediska energetického a bezpečnostního, kdy musí splňovat určité technické a právní standardy především podle norem ČSN a dopravních předpisů, ale i z hlediska vyváženého osvětlování a omezení světelného smogu. V řadě případů se totiž instalovalo nové veřejné osvětlení, které negativně ovlivňuje okolní prostředí, například v extravilánu obce a volné krajiny, působí na zvěř v lesích. Pro instalaci nových světelných bodů tedy platí doporučení: vždy ji připravovat ve spolupráci s odborníky, i když se počáteční investice může zdát vyšší.

Striktní povinnost obce realizovat a provozovat veřejné osvětlení je definována pouze při křížení provozů pro chodce (přechody pro chodce, místa pro přecházení) a jiných provozů zejména pro motorizované uživatele pozemních komunikací. V ostatním jde o „nepovinnou“ veřejnou službu, která napomáhá zvýšenému pocitu bezpečí obyvatel, je součástí prevence před jinými kolizními situacemi v dopravě a v neposlední řadě vytváří na vhodných místech i zajímavou estetickou kulisu, například v památkových zónách či parcích. Je však třeba respektovat, že nadbytek světla v noci škodí, jeho nadmírou se vytváří tzv. světelný smog. A ten se stává zdrojem zdravotních potíží obyvatelstva a zasahuje do života zvěře, narušuje biorytmus ve spánku. Jinými slovy, světlo by mělo svítit jen tam, kam je třeba. I z těchto důvodů by se měla využívat výkonná svítidla adekvátní pro danou situaci. Standardem se stávají LED osvětlení, nutností je však nezanedbat kabeláž, rozvaděče a sloupoví, jelikož jde rovněž o důležité součásti této infrastruktury.

14.7 Financování a realizace projektů v životním prostředí

Od záměru projektu k jeho realizaci může vést poměrně dlouhá cesta. Závisí zejména na finančních možnostech vaší obce. Velmi často však lze využít dotačních podpor, grantů či jiných forem financování (spolufinancování) takovýchto projektů. Projekty v oblasti životního prostředí bývají zejména tzv. tvrdého typu, tj. buduje se (koupí, dílem) něco hmatatelného, například sběrný dvůr, kompostárna, kanalizace, vodovod.

Od přistoupení ČR do Evropské unie lze na realizaci většiny takových projektů žádat o dotační podporu
z evropských fondů. V letech 2007-2013 to byl Operační program Životní prostředí (OPŽP), obdobný program byl k dispozici v letech 2014-2020 a i od roku 2021 je tento program rovněž spuštěn. Tyto programy se skládají z prioritních os zaměřených na nakládání s odpady a likvidaci starých ekologických zátěží, na podporu výstavby a rozvoje (modernizaci dosavadní) vodohospodářské infrastruktury (vodovod, kanalizace, čistírny odpadních vod), na budování protipovodňových opatření, na omezování znečištění ovzduší (náhrady nevyhovujících zdrojů vytápění za ekologické), na snížení energetické náročnosti veřejných budov, na podporu biodiverzity v přírodě. Dotační podpora je odvislá od uznatelných (tj. nutných k realizaci) nákladů a případné návratnosti (např. z úspor za sníženou spotřebu energie), proto se její procentní podíl může pohybovat od 35 do 65 %. Kromě OPŽP bude možné využívat další specifické evropské (např. Modernizační fond) a státní (Národní program životního prostředí) spravované Ministerstvem životního prostředí, resp. Státní fondem životního prostředí. Další finanční prostředky na projekty s dopadem do životního prostředí (oblast lesnictví, zemědělství, ochrany krajiny, akumulace vod) jsou k dispozici i z evropského Programu rozvoje venkova spravovaného Ministerstvem zemědělství nebo Regionálního operačního programu pod Ministerstvem pro místní rozvoj.

V posledních letech vytvářejí dotační programy i jednotlivé kraje. Jejich zaměření a pravidla ovlivňují situace a podmínky v každém kraji. Tvoří se zejména z krajských rozpočtových prostředků a výzvy k podávání žádostí se vypisují průběžně v závislosti na finančních možnostech daného kraje. Obdobně jako kraje poskytují podpůrné granty i soukromé subjekty, například na výsadbu stromů, na budování parků. Správné třídění odpadů podporuje příspěvkem, průběžně podle vytříděného množství obalových odpadů v dané obci autorizovaná obalová společnost EKOKOM, a.s. Ta zabezpečuje za výrobce a distributory obalů (ze kterých se později stanou odpady z plastu, papíru, skla a nápojového kartonu) povinnost tento odpad materiálově využít (recyklovat).

Proces přípravy a vyřizování dotační žádosti (tzv. administrace) je mnohdy dost složitý, proto je vhodné záležitost konzultovat nebo využít odborníků. Při jejich výběru se lze inspirovat dosud podpořenými projekty, uveřejňovanými na webových stránkách jednotlivých správců dotačních titulů, například na webu Státního fondu životního prostředí ČR, který spravuje evropský Operační program Životní prostředí a další národní dotační programy v oblasti ochrany životního prostředí.

Kromě investičních dotací existuje pro některé oblasti i příspěvková forma podpory. Uplatňuje se tam, kde je třeba se postarat o dobré hospodaření s již existujícím majetkem. V současnosti se tento způsob uplatňuje na podporu hospodaření v lesích. Příspěvek poskytují každý rok vlastníkům lesů kraje prostřednictvím krajských úřadů. V oblasti vod jsou kraje povinny zřizovat rezervní fondy (zvláštní účet) pro případy řešení havarijního stavu, a to ve výši 10 milionů korun. Tento fond se naplňuje z poplatků za odběr podzemní vody v daném kraji. Pokud původce zjištěné havárie nepodniká kroky k jejímu odstranění, může příslušný vodoprávní úřad (pověřený obecní úřad) požádat o příspěvek na sanaci (nápravu).

Každý projekt, který se nově vytváří, je třeba domyslet do důsledků včetně jeho navazujícího provozu. Velmi častým motivem k uskutečnění „nějakého“ projektu je totiž vyhlídka na dotaci. Ovšem získáním dotace a realizací projektu věc zdaleka nekončí. Vždy je nutné se postarat o tzv. udržitelnost projektu, kterou vymezují indikátory (tj. měřitelné ukazatele cílů projektu) a délka udržitelnosti (doba provozu projektu zhruba 5 až 10 let). Provoz realizovaného projektu je prostě nutné zabezpečit s pomocí provozních prostředků žadatele po určitou minimální dobu, nejlépe však i po ní. Budoucí provozní náklady (výdaje) a vlastní provoz je záležitost k odbornému a faktickému posouzení s ohledem na místní podmínky v každé obci.

Z praxe: Zbudujeme-li kompostárnu na kapacitu 1 000 tun bioodpadu ročně, pak je třeba mít zajištěn nejen přísun hmoty, tj. relativně dobře vytříděného bioodpadu (zeleného rostlinného odpadu) od ostatního směsného odpadu, ale i odbyt vyprodukovaného materiálu – kompostu.

Některé projekty jsou z podstaty věci zcela ekonomicky nerentabilní, například protipovodňová opatření, výsadba stromů. Takový projekt bude po své realizaci představovat již jen náklady. Ovšem smyslem činnosti obce není zisk, nýbrž veřejně prospěšná opatření, která jen zřídka znamenají přímý ekonomický přínos. Neekonomický přínos je nepopiratelný, potřebný. Protipovodňová opatření ochrání životy a majetek obyvatelstva, nově vysázená zeleň zpříjemní prostředí v obci apod. Nelze vše měřit pouze penězi.

Časté otázky

1) Je nutné mít povolení ke kácení stromů rostoucích na zahradě?

Podle dosavadních pravidel není třeba žádného povolení ke kácení ovocného stromu rostoucího na pozemcích v zastavěném území, evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň, pokud není strom výslovně chráněn na základě rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody (což je většinou pověřený obecní úřad), ze zákona jako významný krajinný prvek nebo na základě smlouvy s vlastníkem stromu (pozemku). Ke kácení neovocného stromu je třeba v případě jeho obvodu 80 cm měřeného ve 130 cm nad zemí mít povolení ke kácení vydané místním příslušným obecním úřadem, kde se dozvíte i další podrobné informace.

2) Je vlastník nemovitosti povinen připojit se na kanalizaci nebo na vodovod v obci?

Budování kanalizace a vodovodu je investičně velmi náročná akce. Vybuduje-li obec takové zařízení, a to
i s pomocí dotace, je logické, že bude usilovat, aby se maximálně využívalo. Za jeho využívání obyvatelé (odběratelé) platí stanovenou cenu – vodné nebo stočné. Některé z nich to může odradit a nebudou se chtít připojit. U kanalizace však může obec takové připojení, je-li technicky možné, nařídit,[31] zejména
v těch případech, kdy vlastník není schopen zabezpečit legální způsob nakládání s odpadními vodami. Připojení na vodovod nařídit nelze, ale je vhodnější, jelikož zdroj pitné vody z neustále odborně sledovaného a provozovaného vodovodu je bezpečnější a nepodléhá výkyvům počasí, kdy může domácí studna vyschnout. Náklady za připojení nese především vlastník připojované nemovitosti.

3) Kdo má povinnost odstranit tzv. černou skládku odpadů?

V první řadě ten, kdo ji způsobil. Nelze-li ho dohledat, pak je vhodné tuto záležitost předat k řešení na obecní úřad s rozšířenou působností, který může vyzvat vlastníka pozemku k odklizení. Je však zřejmé, že zejména vlastníci velkých polností nebo lesů (mezi něž patří i obce a města) nemohou neustále hlídat své pozemky a předcházet vzniku tzv. černých skládek, tj. míst, kam se nelegálně v rozporu s vyhláškou obce odkládají odpady. Pokud vlastník pozemku černou skládku není schopen odklidit, pak toto může zajistit obec nebo obecní úřad s rozšířenou působností a vlastník pozemku je povinen toto strpět. ORP může nařídit, aby vlastník pozemku zajistil, že se „černá skládka“ dále nebude rozšiřovat (např. oplocením, kamerovým systémem atd.). Kromě prostředků vlastníka pozemků lze využít na likvidaci černých skládek i dotačních programů z krajských rozpočtů nebo z Ministerstva životního prostředí či Státního fondu životního prostředí, jsou-li zřízeny.

Související předpisy

– zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)

– zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)

– zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze

– zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

– zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

– zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí

– zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)

– zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, nahrazující zákon č. 183/2006

– zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší

– zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu

– zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon)

– zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů

– zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu

– zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů (zákon o rybářství)

– zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti

– zákon č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon)

– zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů

– zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech

– zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech)

– zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích

– zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě

– zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích

– zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě

– zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon)

– zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa

– zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

–  směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky

– směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/60/ES ze dne 23. října 2007 o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik

– seznam předpisů vztahujících se k ochraně před povodněmi je uveden v příloze č. 1 digitálního Povodňového plánu České republiky (www.dppcr.cz)

– směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES o odpadech a o zrušení některých směrnic

– soubor Nařízení, Směrnic a Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady k odpadům ze 14. 6. 2018, tzv. oběhový (odpadový) balíček viz odkaz https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=OJ:L:2018:150:FULL&from=EN

– směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008//50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu

– směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích

– směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008//50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu

Poznámky po čarou

[1] zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů

[2] Jejich seznam je na webové stránce Ministerstva životního prostředí www.mzp.cz v části Legislativa.

[3] § 97 a následující zákona o odpadech

[4] § 10d a násl. zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

[5] § 103 a následující a příloha č. 9 zákona o odpadech

[6] zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek

[7] § 126 a následující zákona o odpadech a o změně některých dalších zákonů

[8] § 30 a následující zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)

[9] zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů

[10] zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů

[11] § 6 a násl. zákona o vodovodech a kanalizacích

[12] § 63 a násl. zákona o vodách

[13] § 82 zákona o vodách

[14] § 7-9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

[15] vyhláška MŽP č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení

[16] příloha č. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší

[17] Zejména vyhláška č. 415/ 2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší; také vyhláška č. 330/2012 Sb., o způsobu posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění, rozsahu informování veřejnosti o úrovni znečištění a při smogových situacích.

[18] § 14 zákona o ochraně ovzduší

[19] Na stránkách Ministerstva životního prostředí jsou aktuální informace, týkající se nízkoemisních zón – odkaz https://www.mzp.cz/cz/doprava#nizkoemisni_zonyny. MŽP vydalo současně příručku pro obce, které by se rozhodly nízkoemisní zónu vyhlásit. Příručka je volně k dispozici na internetových stránkách MŽP.

[20] § 16 odst. 4 a 5 zákona o ochraně ovzduší

[21] rozumí se příloha č. 2 zákona o ochraně ovzduší

[22] § 17 odst. 2 a 3 zákona o ochraně ovzduší

[23] tedy zdrojů neuvedených v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší

[24] § 11 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší

[25] § 30 zákona o ochraně ovzduší

[26] zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu

[27] zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)

[28] podle zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa

[29] článek 7 Ústavy ČR: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“

[30] zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

[31] § 3 odst. 8 zákona o vodovodech a kanalizacích

Kapitoly příručky
Tvorba webových stránek: Webklient